STO TAKOVÝCH DOMŮ - 18.

 

„Nikdy tu špínu nesmyješ!“ smála se škodolibě.

Klečela jsem na podlaze a usilovně drhla parkety. Takové poznámky jsem akorát potřebovala slyšet. Hřbetem ruky jsem setřela pot z čela. „Jděte si někam jinam, ano?“

Jenže ona se ani nepohnula. Místo toho pokračovala dál: „Parkety nejsou všechno, víš? Špínu, co lpí na tobě a na tomto domě nesmyješ žádnou chemií!“

„Nemám na vás náladu,“ snažila jsem se ji odbýt.

„I to dítě je nečisté, narodí se pošpiněné matce. Co z něj asi bude?“

Instinktivně jsem si přitiskla ruku na své rostoucí břicho. „Moje dítě je a bude čisté. Je zplozeno z té nejčistší lásky,“ bránila jsem nenarozeného tvorečka.

„Čisté… a z lásky…hm? A kdo je otec? Ty poběhlice!“ usmívala se jedovatě a očividně nehodlala přestat mě urážet.

Pomalu jsem se zvedla z podlahy. Na práci mě přešla všechna chuť. „Vy víte moc dobře, kdo je otec. A to je důvod, proč mi nedáte pokoj!“

„Na tvém místě bych se tím otcovstvím moc neoháněla. Takového otce, aby člověk pohledal. To bude mít tvůj panchart kriminální sklony z první ruky.“ Rozesmála se nahlas.

„Odmítám vás dál poslouchat! Nechte mě být! Já nejsem na vaše výlevy zvědavá…“ Její přítomnost mě deptala jako vždy.

„Říkala jsem ti, že tu nikdy nebudeš šťastná!“ Konečně odešla. Ale to už jsem měla dočista po náladě. A ještě horší bylo, že jsem o jejích slovech přemýšlela, přestože jsem si říkala, jaké plácá nesmysly. Dařilo se jí mě postupně nahlodávat, ačkoliv jsem si to nechtěla připustit. Například moje svatba. Neustále se odkládala. Můj nastávající nacházel nové a nové důvody, proč svatební den odložit. Má důvěra v něj pomaličku klesala. Přestože mě zahrnoval nejrůznějšími pozornostmi a na děťátko se zřejmě vážně těšil, cítila jsem z něj napětí, které mi na klidu nepřidalo. Neměla jsem ale dost energie, abych pátrala po příčině. Unaveně jsem dosedla na pohovku. Záda jsem si podložila polštářkem a na chvíli zavřela oči. Potřebovala jsem si odpočinout. Chviličku…

Probrala jsem se. Seděla jsem v setmělém obýváku u rodičů. V televizi běžel film. Máma s tátou seděli v křeslech a zaujatě sledovali děj. Byla jsem tak unavená, že jsem na chvíli usnula. Zřejmě si toho ani nevšimli.

Včera mi doktor potvrdil moji domněnku. Jsem těhotná. Miminko by mělo na svět přijít v květnu. Dostala jsem těhotenský průkaz. Měla jsem slavnostnější pocit, než o vánocích. Pyšně jsem si ho doma stále dokola prohlížela.

Mámě jsem zatím ještě nic neřekla. Chci si prvně promluvit s Alešem. Zajedu za ním hned ráno. A až se vrátím… až se vrátím, tak se svěřím mámě. Nemůžu přeci před ní takovou věc tajit. To by mi nikdy neodpustila. Neplánované těhotenství mi odpustí nejpozději ve chvíli, kdy se dítě narodí, tím jsem si byla naprosto jistá.

Po snídani jsem vyjela vstříc osudu. Nečekala jsem, že by mi Aleš mohl navrhnout nějaké řešení. Mám se přijet domluvit kvůli domu a já na něj vypálím, že bude otcem. Něco tak neuvěřitelného snad ani nemůže být pravda. Jedna jediná noc. Vždyť já ani nevím, jestli jsme se líbali… nebo jestli to bylo hezké… Byli jsme příliš opilí, aby to bylo hezké… Jen ať je děťátko v pořádku, prosím…

V pošmourném podzimním počasí vypadal Alešův dům docela ponuře. Postávala jsem před plotem a odhodlávala se. Aleš mě zřejmě viděl přijíždět a vyšel mi naproti. Jeho vyčkávavý výraz mi na klidu nepřidal.

„Ahoj,“ pozdravila jsem tiše a pokusila se o úsměv.

„Ahoj, jsem rád, že jsi přijela.“

„No, to se ještě asi uvidí,“ řekla jsem a přemýšlela, jak vystihnout vhodný okamžik a začít se zpovědí.

„Měli bychom se dnes už konečně nějak domluvit. Pavel mění své rozhodnutí dvakrát do týdne, ty taky vypadáš, jako by ti uletěly včely…. A já tu čekám jako na jehlách, abych se konečně dozvěděl, jaký ortel nade mnou vynesete.“

Následovala jsem ho do kuchyně. Automaticky začal chystat dva hrnečky a lžičkou odměřoval správné množství kávy.

„Mohla bych poprosit raději o čaj?“

Podíval se na mne a pokrčil rameny. „Chceš nějaké bylinky? Jsi nachlazená?“

„Ne, ne…. Nejsem….Já jsem… Jsem těhotná!“ vylítlo ze mě.

Aleš ztuhnul, ale zřejmě mu nedocházel celý obsah mého sdělení. „Takže tady to už kupovat nebudeš, že?“

„Proč myslíš?“ ptala jsem se udiveně.

„Chceš mi sem do baráku přitáhnout ještě cizího chlapa? Bože, to je představa! Ve vlastním domě se mi bude promenádovat cizí rodinka, ječení harantů se bude ozývat od sklepa po půdu…“

„Přestaň!“ zakřičela jsem. „Přestaň.“

Vodopád jedovatých slov sice ustal, ale pohledem by mohl vraždit. Snažila jsem se neuhnout očima. „To dítě bude tvoje. Ty jsi otec.“

„Ne!“ pronesl tvrdě. „Tohle mi na krk nehodíš. Od začátku jsem ti nevěřil…“

„Já ti nic na krk neházím. Říkám pravdu. Je mi líto.“ Ale líto mi to nebylo. Ani v nejmenším.

„Tobě je to líto? Co mi to tady vykládáš? Ty jsi obyčejná mrcha! Jsi prachsprostá…“

„…děvka,“ dopověděla jsem za něj. Zaraženě na mě hleděl. Já však v tu chvíli jeho tvář neviděla. Jeho oči! Vždyť to jsou oči té rozcuchané ženské.To je její pohled, její slova… Bože… Nasucho jsem polkla. Vždyť Aleš je jí neuvěřitelně podobný. Vypadá jako její… Ale on by mohl být… „Ty jsi její syn! Ano, ty jsi její syn! Ona je skutečná… Vlastně byla skutečná,“ opravila jsem se. Vzpomněla jsem si, že po ní bratři dům zdědili. Nyní je už mrtvá.

„Terezo…“

„Ne, ne! To snad není možné.“ Vzduch kolem byl těžký. Začínala jsem se dusit.

„Terezo, co je ti?“ Přiskočil ke mně a vzal mě za ruku. „Ty jsi úplně ledová.“

„Vodu, prosím… vodu…“ Na víc jsem se nezmohla.

Aleš rychle popadnul první sklenici, která mu přišla pod ruku a spěšně mi do ní natočil vodu. Pomohl mi se napít. Studená voda mi udělala dobře. Zhluboka jsem se nadechla. Přes očima mi tančily maličké zlaté hvězdičky. Zatřepala jsem hlavou ve snaze to zlaté mámení odehnat.

„Pojď, pomůžu ti do obýváku. Chvilku se tam natáhneš.“

Beze slova jsem se podvolila. Ležela jsem za chvíli na starém gauči, záda podložená třemi polštáři. Aleš mě znepokojeně pozoroval. Nemluvil, jen se mračil.

„Máš nějaké rodinné album?“ zeptala jsem se.

„Už je ti líp?“ odpověděl otázkou.

„Ano. A máš nějaké to album?“ tvrdohlavě jsem trvala na odpovědi. Chtěla jsem… Ne! Potřebovala jsem si potvrdit své podezření.

„K čemu ti bude mé album?“

„Chci vidět, jak vypadala tvoje matka,“ řekla jsem bez okolků.

„Moje matka?“ zamračil se ještě o něco víc. „Moje matka byla jako ty! Akorát všem komplikovala život.“

Jak mě může přirovnávat k té čarodějnici. Kdyby mi nebylo tak zle, tak bych si to nenechala líbit. „Tak ukážeš mi její fotku nebo ne?“ ztrácela jsem zbytek trpělivosti.

„Prosím!“ Přistoupil k malé komodě pod oknem a vylovil z jedné zásuvky zašlý rámeček s fotografií. Hodil mi ho do klína.

Dívala jsem se na podobiznu ženy, která mě nenáviděla. Ženy, která lpěla na mém domě a nehodlala jej opustit. Jenže to bylo vlastně ve snu. Ve skutečnosti jsem nenáviděla já ji a nehodlala se vzdát jejího domu. To poznání mnou projelo jako žhavý drát. Podívala jsem se na Aleše, stojícího tam se založenýma rukama a nečitelným výrazem. Jsem jako ona? Opravdu jsem jako ona?

„Spokojená?“

„Promiň,“ omlouvala jsem se. „Přerůstá mi to nějak přes hlavu.“

„Co konkrétně máš na mysli?“

„Náš vztah…“

„Nemáme vztah!“ nenechal mě ani domluvit.

„Nemáme vztah. Dobrá. Ale budeme mít dítě,“ nedala jsem se.

„Ty budeš mít dítě…“ Opět jsem v jeho výrazu viděla ji. Teď ještě víc, když jsem věděla, že je jejím synem. Nemohla jsem to dál už snést. Musela jsem odejít. I přes Alešovy námitky, že mi není dobře a neměla bych riskovat, jsem nasedla do auta a odjela. Měla jsem sto chutí na něj zakřičet, že stejně bude rád, když se mi něco stane a přijdu o dítě…

Máma byla překvapená, že jsem tak brzy zpátky. Chtěla jsem si s ní popovídat, ale čekala jsem nakonec až do večera, kdy se táta vypravil na mariáš. Po dopoledním vyčerpávajícím rozhovoru s Alešem jsem už neměla sílu chodit kolem horké kaše. O svém očekávání jsem se zmínila hned ve druhé větě. Mámě jsem tou zprávou vyrazila dech.

„Vezme si tě?“ zeptala se jen. Když jsem odpověděla záporně, chvíli nic neříkala. Pak se jí zachvěla brada a plačtivým hlasem na mě začala chrlit výčitky. Jen jsem seděla a čekala, až to skončí.

„Jsi ostuda naší rodiny. Běž mi z očí, nechci tě vidět!“ Hrdě pozvedla hlavu a se slzami v očích kráčela pryč.

„Mami, počkej. Promluvíme si o tom.“

„Ne! Sbal si věci a odejdi. Vrať se do města! Tam se tvoje hanba ztratí.“

Chtěla jsem ji zadržet. „Maminko, to přece v dnešní době není žádná hanba. Mami, řekni, že to tak nemyslíš,“ žadonila jsem.

„Terezo, odejdi. Myslím to vážně. Odejdi a nevracej se sem. Zatím ne.“

„Mami, to nemůžeš myslet vážně. Mami! Já nikoho nemám. Jsem úplně sama. Potřebuji…“

„Ne!“ jedno slovo, jeden mocný vzlyk.

Ne, má pravdu. Nemá cenu ji přemlouvat. Znám mámu. Čekala jsem přece takovou reakci, tak proč její odmítnutí tolik bolí?

---