Sen! Sen? Sen! Prosím...:-(

Probouzím se a myslím, že sním. Nade mnou mračna jako hustá mlha a skrápí mě mohutným deštěm. „Spím čí nespím?“ Nevím, blouzním, je tu děsná tma, nemůžu vstát, nemůžu nic.

 „Slunce, kde jsi?“... „Kde jsi mé slunce, má hvězdo, kde?“... „Hvězdy, kde jste?“... Nikde, nikde, jen tma a déšť.

Probouzím se, hrozný to sen. „Ne maminko, ještě se mi nechce vstávat...“ Tma, déšť. Opakuje se stejný scénář. Tentokrát však déšť není tak intenzivní, pouze mě hladí po tváři, jemně a já mohu otevřít oči. Není tma, je jen nijak.

 Co je to jinak?

Probouzím se. Jiný sen. Jiná doba. Jiný svět. Jiné myšlenky. Jiný já? Možná, ale jsem to stále já.

 Kdo jsem já?

Sen? Kdepak, žádný jsem neměl.

„Nelži!“ „Nelžu?“ „Lžeš!“ „Já?“ „Ty!“ „Jak?“

Nezná odpověď, nikdo ji nezná.

„Znám!“ „Co?“ „Tebe!“ „Jak?“

„Mám to, neví to!“ ... „nebo... nebo ví?“ „A co vlastně ví?“ Možná ví, že nic neví, ale já... já.. já se chci probudit, vidět slunce a objímat Peklo...