Mé jméno je plné šmouh

Korálky z polštáře mě tlačí do hlavy. Beru do ruky nůžky a odstříhávám je od pupeční šňůry. Zmateně se kutálí po měkkém peří až dolů, kde je čeká tvrdý dopad.

Protírám si oči, zatímco bosé nohy a dlaždice tleskají mým krokům do koupelny.

Cize studenou vodu si vmasírovávám do kůže, protéká mým tělem skrz naskrz a vana se plní bahnem. Do dlaně vymáčknu kopeček šamponu, na kterém se vytvořil černý povlak. Nešetrně a divoce ho vtírám do vlasů, až okolo poletují malé černé bubliny. Snažím se je pochytat, ale vyletují ven oknem, kde je snad proklovne ostrý břit javorového listu. Bubliny bolí, když prasknou. Oplachuji teď již havranní prameny, a černá voda z mých vlasů se mísí s bahnem.

Najednou to v kohoutku zachrčí a voda přestane téct. Černá pěna mi zůstává ve vlasech a já si všímám žiletky, položené na umyvadle vedle mýdla. Beru ji mezi prsty a dívám se na ni. Hranou se říznu do špičky ukazováčku, kde se objeví kapka krve jako beruška. Dokonce jí naskakuje sedm černých teček. Poraněným prstem kreslím na zamlžené zrcadlo rudé hvězdy, noc jako černá stužka vlající za měsícem přichází sama.

Vykloním se z okna a utrhnu noční květ pupalky přesně v polovině stonku. Zabodnu jej do bahnité louže na dně vany a pozoruji, jak uvadá a svraštělé lístky opadávají a vsakují se níž a níž do slizké hmoty, která se nad nimi uzavře.

V mžiku začne otevřeným oknem do místnosti vlétat roj můr. Posedají na žárovku, není na ní místo, díky kterému by se místnost zalila světlem. Hvězdy na zrcadle začnou rudě zářit a já se vystrašeně přikrčím v koutku a snažím se nevnímat, že se přes okraj vany dere mohutná tmavá vlna.

Snad mi z očí nezačnou téct slzy... Byly by totiž černé.