Zatím poslední díl deníku. Zajímalo by mě, jak se vám líbil. Baví Vás číst? Mám v něm pokračovat? Napište mi o tom.

15. 1. 2001 - 21.1. 2001

Pondělí 15.1. 2001

Ráno jsem usedl k počítači a byl jsem napnutý, jestli mi vydržela invence z pátku. Pochopitelně, že nevydržela. Celé dopoledne jsem zápasil s únavou, až jsem to nakonec vzdal. Rozhodl jsem se pro odpolední směnu a šel jsem si dát oběd. Po obědě jsem chvíli dělal domovské stránky pro knihu o JavaScriptu, k níž musí být již brzo hotové příklady. Ovšem nějak mě to nebavilo, a tak jsem si namluvil, že je na to ještě čas a nechal jsem i toho. Odpoledne jsem chtěl jet do města, a zjistil jsem, že mi zamrzly dveře u auta, a tudíž musím pěšky, protože se nedostanu dovnitř. A to jsem je prosím pečlivě natíral glycerýnem, aby se něco podobného nemohlo stát. Asi to nebyl glycerýn, ale nějakej šunt. Z města jsem se vrátil nejkratší možnou cestou, protože takovou kosu jsem už dlouho nezažil. Doufám, že to už zítra povolí, abych se dostal do auta. Ve zprávách hlásí, že v Rusku mají mráz i v bytě a ze stěn škrábou jinovatku. Ještě že tam nejsme, říkám a otáčím kohout topení na maximum.

Úterý 16. 1. 2001

Asi brzo doženeme Rusko, protože do rána bylo šestnáct pod nulou. Takhle mi to auto neroztaje ani do května. Ale má to i jednu výhodu, protože neutratím nic za benzín. Dopoledne jsem volal do Grady, jak dopadlo jednání redakční rady ohledně té nové knížky. Údajně dopadlo dobře. K večeru jsem měl tradiční úterní hodinku televizního diváka. Naštěstí mě nikdo trapně nevyrušil, takže jsem si to královsky užil. Protože se mi ale nechtělo nic dělat a od osmi měli dávat milionáře, zůstal jsem koukat i na zprávy, a dobře jsem udělal. V moderátorském křesle totiž seděla Nicol Lenertová. Pro nezasvěcené bych chtěl říct, že je to dobrá zpráva, protože já Nicol již dlouho miluju, a její pletky s Jágrem jsem nesl velmi nelibě. Naštěstí je to už za námi. Nemusím snad moc zdůrazňovat, že jsem ze zpráv moc neměl, protože jsem mohl oči nechat na krásné moderátorce. Ovšem dvě informace mi utkvěly. Jednak, že Pilipa zatkli na Kubě. Co k tomu říct? Dobře mu tak, neměl tam jezdit. Ovšem druhá zpráva mě šokovala. Říkalo se v ní, že nějaká angličanka prodala přes Internet své dvě děti do Kalifornie. Až potud by bylo vše pořádku, kdyby je neprodala ještě jednou do Británie. A tam se to nesmí. Nevěděl jsem, že se děti můžou prodávat. Zkusím se dohodnout s rodiči, jestli by mě neprodali Billovi Gattesovi. Bohatého tatínka jsem si vždycky přál. Jen jestli mě bude Bill chtít, když se mu poslední dobou nedaří, protože určitě nebudu lacinej.

Středa 17. 1. 2001

Růženka udělala poslední zkoušku, takže je důvod k radosti. Ne snad že by hrozilo, že ji neudělá, ale konečně můžu beztrestně říkat, že určitě dostane jedničku. Když jsem to řekl včera, byl jsem zatažen do nepříjemného hovoru na téma záludnost zkoušek na Pedagogické fakultě. Argumentoval jsem tím, že to chápu a v žádném případě nechci podceňovat obtížnost zkoušky. Na závěr jsem servilně dodal, že já bych zkoušku, na které se mluví anglicky asi nezvládl. Ale když o tom teď přemýšlím, nejsem si vůbec jistý, jestli tahle poslední zkouška byla vedena v angličtině. Budu se na to muset příležitostně zeptat. Večer jsme šli na oslavu do kina. Protože film po nějaké době vybírala Růženka, dalo se očekávat, že to bude konečně stát za to. A opravdu stálo, i když ani nevím, jaký ten film byl. Ovšem zavzpomínal jsem na dobu, kdy jsem jako malý kluk chodil do kina do Bechlína a spolu s pokladní a uvaděčkou v jedné osobě jsme stáli před kinem a vyhlíželi další návštěvníky, kteří chyběli do celkového počtu pěti osob. To byla totiž minimální návštěvnost, aby se mohlo hrát. Pamatuji si, že jednou jsme se sešli jenom čtyři, ale uprosili jsme ji, aby se hrálo. Když potom tohle pěkné kino zavřeli, bylo mi to moc líto a říkal jsem si, že už se mi nikdy nestane, abych stál před kinem a hlídkoval, jestli ještě někdo přijde. Ovšem neuvěřitelné se stalo skutkem. Ač se tomu nechce věřit, v celé Plzni se nenašlo deset lidí, kteří by chtěli vidět film Frekvence. Stáli jsme před kinem a spolu s promítačem čekali do tři čtvrti na osm. Sešlo se nás jenom osm. Vrátili nám tedy vstupné a šli jsme domů. Nevíte někdo, jaký ten film je? Docela by mě to zajímalo.

Čtvrtek 18. 1. 2001

Dnes jsem měl den plný zařizování. Konečně jsem vyzvedl Zlaté stránky, k Paegasům jsem již podruhé odfaxoval potvrzení o inkasu. A ještě pořád to nejsou schopní zařídit. Nakonec jsem si šel vyzvednout boty, které jsem minulý měsíc reklamoval. Ukázalo se, že závada byla neodstranitelná, a tak mi vrátili peníze. Docela solidní půjčovna bot. Růženka sháněla černé tkaničky do bot, a nemohla je asi v šesti obchodech sehnat. Už to bylo kritické a zdálo se, že bude muset chodit bosa. Teprve až po sedmé uspěla. Divný město. Nemají tkaničky do bot a nesejde se deset lidí do kina. Protože jsem včera slíbil kulturní zážitek, a sešlo z toho, tak mám špatné svědomí. Sice jsem navrhoval že zazpívám, ale to nějak neprošlo, tak jsme se domluvili, že půjdeme zítra do divadla. A aby zase nedošlo k nějakým trapným nepříjemnostech, koupili jsme si lístky v předprodeji. Jen nechápu, jak je možné, že lístky do divadla jsou jen o dvě koruny dražší než do kina. Obávám se, jestli to nebude něco loutkového anebo jiná kulišárna. Ve zprávách hlásí, že zdraží vajíčka. Je to nepříjemné, neříkám že ne. Já mám vajíčka rád, a to i navzdory pomluvám o přehnaném množství cholesterolu, který obsahují. Ovšem když jsem to uviděl jako hlavní zprávu dne, byl jsem rád. Je krásné žít v klidné zemi, kde se za celý boží den nestane nic důležitějšího, dramatičnějšího a zajímavějšího, než že vajíčka budou dražší o deset procent.

Pátek 19. 1. 2001

Když před nějakou dobou proběhla tiskem zpráva o tom, že guvernér národní banky rozhodl o stažení deseti, dvaceti a padesátihaléřových mincí, byl jsem proti. Sice jsem nikde nedemonstroval, ani jsem nepodepisoval petice jako účastníci národní mariášové ligy, ale v zásadě jsem s nimi sympatizoval. Mám drobné mince rád. Už proto, že když se mi nahromadí v peněžence, tak je poctivě sypu do plechovky od limonády (nostalgická vzpomínka na nákup v ESU) a jednou za čas v ní pak najdu docela slušné peníze, které přijdou vhod. Konečně ukažte mi peníze, které by někdy někomu nepřišly vhod. Tentokrát jsem trochu švindloval a z plechovky jsem sem tam něco vytáhnul, takže naplnění plechovky trvalo déle než obvykle. Přesto se podařilo. Už během týdne jsem, za Honzovy vydatné pomoci, všechny drobné pečlivě roztřídil a vděčně při tom vzpomínal na hráče mariáše, kteří se tak statečně brali za dobrou věc. Bylo toho něco přes tři stovky, a když jsem šel do banky, vesele jsem cinkal kapsami. "Dobrý den," povídám milé slečně za přepážkou. "Potřeboval bych proměnit drobné." "Ale jistě. Ovšem zadarmo je to jen do dvě stě kusů, jinak se za to platí poplatek. Kolik toho máte?" "Hodně," zacinkám kapsou. "Kolik je ten poplatek?" "Jedno procento z vybrané částky,…" říká slečna a já svižně počítám, že za tři koruny se jim snad ani nevyplatí mluvit o poplatcích. "…nejméně však 100 korun." dodává slečna a bere mi naději na hladký průběh transakce. "Tak bych vám snad mohla proměnit jenom část," navrhuje. No co se dá dělat. Souhlasím a větší mince proměním za dvě stovky. "Co mám dělat s těma desetníkama?" ptám se. "Můžete si zahrát mariáš," žertuje úřednice a má pravdu. Nenašel jsem banku, která by mi proměnila desetníky za stovku. Mám jich doteď plnou kapsu. A závěr? Jen doufám, že nový guvernér národní banky bude mít víc rozumu než ten starý, aby konečně zrušil ty nesmyslné drobné, které všude překáží, a nejsou k ničemu, snad jen, aby měl člověk těžkou kapsu. A co budou dělat mariášníci? K čertu s tím!

Víkend 20. 1. - 21. 1. 2001

Zjišťuji, že nejen víkendy v Rovném jsou chudé na události. Ani v Plzni se zase toho v sobotu moc nestalo, a proto bude dnešní zápis jen stručný. Významné je snad jen to, že mě Růženka konečně dokopala (chápejte, to jej jen obrazně) k tomu, abych se začal zabývat programem k její diplomce, který jí již drahnou dobu slibuju (chápejte, to vůbec není obrazně). Navíc v noci napadl sníh a úplně mi zkazil náladu. Jen mě zaujalo, že náš soused šel v půl jedné ráno prohazovat chodník. Pozoroval jsem ho skoro deset minut a lámal jsem si při tom hlavu, proč to nenechal na ráno. Budu se ho muset někdy zeptat. V neděli dopoledne jsme byli nakoupit něco k obědu a ve frontě na uzeninu stál za mnou malý chlapec s maminkou a vedli vzrušenou diskuzi, která vyvrcholila větou: "Ty vole, mami, co mám dělat!" Konsternovaně jsem se podíval na Růženku. "Slyšela jsi to?" "No co, na to já jsem zvyklá. Mně každou chvíli někdo řekne Ty vole, paní učitelko." Tak jsem zase jednou dostal lekci. Vůbec nejdu s dobou a nejsem v obraze. Budu s tím muset něco udělat. Teď ale ne, protože Ty Vole, milý čtenáři, pro tenhle týden je to všechno.

---