Přátelé

Věnováno Norovi a mé ženě, bytostem, které mi často dokazují, že dávat - pro ně - znamená mnohem více než brát a tím mě, možná stejně často, nutí k zamyšlení, čím si jejich lásku a oddanost zasluhuji. (To negalantní pořadí dedikace pochopí - doufám - každý po přečtení povídky).

Byla to vlastně úplně zbytečná potyčka na pomezí pomyslné hranice dvou sousedních indiánských kmenů. Navíc v celém širokém okolí vládlo období míru a z tábořišť všech kmenů se lovecké tlupy i jednotlivci vydávali za zvěří, aby zásobili svá týpí dostatečnými úlovky pro nadcházející zimu. Zastřelený jelen byl také důvodem té nesmyslné hádky, kterou ukončila vržená válečná sekyra. Její ostří otevřelo ošklivou ránu v boku a přeťalo i několik žeber. Malý bizon věděl, že tak daleko od tábora, toto zranění znamená rozsudek smrti. Díval se do očí Černého vlka, se kterým jej pojilo desetileté přátelství a bylo mu jasné, že dnešním dnem je Velký duch právě ukončuje. Prožili spolu snad vše, co může přinést dlouholeté a opravdové přátelství v indiánském kmeni. Války, radostné i dramatické chvíle na lovu, hlad a zimu i časy, kdy přesyceni leželi v teplých kožešinách u ohně v týpí a pro přeplněné žaludky se takřka nemohli pohnout. "Měl jsem tě opravdu rád, příteli," řekl Malý bizon, "tvá oddanost mi častokrát nahrazovala i chybějící lásku ženy, kterou jsem si zatím do svého týpí nepřivedl. Ale zase jsem se s ní nemusel nikdy hádat!" pousmál se smutně. "Přežili jsme i mé období horké nemoci, kdy jsem bezmocně ležel dlouhé dny zraněný v lese a jen stěží jsem dokázal udržovat oheň a ty jsi musel lovit pro oba, pamatuješ?" Černý vlk mlčel, ale jeho hnědé laskavé oči hleděly na přítele s porozuměním a láskou a snad i se smutnou předtuchou nadcházejícího konce. Když se nad mýtinou vznesla k nebi tichá Píseň smrti, Malý bizon vložil ruku na hlavu svého přítele a nechal ji tam spočinout, dokud duše umírajícího nevzlétla k úrodným pastvinám a zeleným lesům Velkého ducha, kde se jednou spolu zase setkají a jejich nohy budou opět společně ukrajovat míle nekonečných zelených plání. Po chvíli se ticho, narušované jen vánkem ve větvích stromů, začalo stávat zlověstným, jako by se křídla smrti zhmotňovala v prostoru mýtiny. Černý vlk zvedl hlavu, čímž se chladnoucí ruka Malého bizona svezla do krví potřísněného mechu. Hnědé oči nejprve nevěřícně hleděly na nehybné tělo, snad v očekávání, že z mlčících úst se ozve nějaké známé a přátelské slovo. Pak zmatený a nešťastný Černý vlk udělal tiše několik nejistých kroků a když ta důvěrně známá tvář nereagovala ani na přátelské olíznutí, tichem lesa se rozlehlo srdceryvné psí vytí.

---