Inkvizice pro pitbulla

Někdy si nás do tlapek vzala jakási neosrstěná bytost. Příjemně hladila naše kožíšky a mně se to moc líbilo. Proto kdykoli jsem ucítil ten její známí pach ,snažil jsem se k ní dostat co nejblíže.

Pak přišel ten slavný den a my poprvé otevřeli oči. Poprvé v životě jsem spatřil maminku. Její kožíšek byl černo-bílý stejně jako můj, tlama žraločí ,tělo svalnaté. A ještě ten den jsem spatřil onu záhadnou bytost ,co mě hladila. Velkýma očima hleděl jsem do očí člověku. Ach, tehdy jsem netušil ,kolik si toho s ním ještě užiju. Ale nesmím předbíhat!

Takže dny plynuly a my jsme se ve zdraví dožili dvou měsíců. Už naše nožičky uměly skvěle běhat ,tlamičky samy jíst a zoubky jsme trénovali na všem ,co se nacházelo v jejich dosahu. Nejčastěji to odnesly máminy uši ,lidské tlapky (To na nás však člověk vždy zavrčel!) nebo takové ty věci ,které lidé používají ,jako kožíšek..

A pak se to stalo. Jednoho dne na náš dvůr zavítal cizí člověk s košíkem. Já košík znal - vynikající věc na okusování. Ten člověk

-žena se šel s naším pánem podívat na nás do kotce. Poté spolu začali cosi blábolit tím svým jazykem a náš člověk ukázal na mě. Ta žena se usmála a opět začali blábolit. Poté ta nově příchozí předala páníčkovi jakési papírky ,pak si mě položila do toho košíka a odnesla do auta.

Chudák já! Nevěděl jsem ,co se to se mnou děje ,vždyť jsem autem doposud ještě nejel! A tak jsem začal pěkně od plic naříkat ,až si musela moje nová majitelka dát tlapky na uši. Po deseti minutách jsem to vzdal. Smířil jsem se s tím ,že mě ta vrčící věc sežrala a že se odsud nikdy nedostanu. Jaké bylo moje překvapení ,když ta vrčící věc zastavila a já byl vynesen v košíku ven do nového domova.

Moje štěněčí léta byla skvělá! Vzpomínám na to ,že vždy když nás někdo uviděl na ulici ,chtěl si mě pohladit říkajíc :,,To je pěkné štěňátko!“

Panička na mě byla moc hodná ,nechávala mě totiž hrát si se všemi pejsky. Tenkrát proti tomu nic nenamítali ani jejich majitelé ,ale kdybych se teď běžel na nějakého jejich miláčka podívat ,spustili by řev ,že jim chci zabít psa. Nechápu to? Co proti mně ti lidé sakra mají?! Vždyť já v životě žádnému pejskovi neublížil ,dokonce ani tomu kníračovi Pepovi ,co po tenkrát mně vyjel! Kdyby tak řvali na sousedovic jezevčíka ,neřeknu. To je vám panečku rváč! Jednou jsem vám ho viděl poprat se před zraky obou majitelů s pudlem a víte co říkal ten pudlův pán? Že je to nádherný jezevčík a že to nevadí! Zato když jsem si toho pudlíka šel očichat já ,to už začal vyvádět a křičet na paničku ať si mě přiváže. Prostě to nechápu. Asi jsem pro lidi přece jen nějaká bestie zabíjející vše živé.

A tak to není jenom se psy ,ale i s dětmi. Když si mě chtělo nějaké pohladit ,hned ho rodiče táhli pryč. Možná i proto vznikl ten můj průšvih ,co mě stál život.

Nikdy jsem nepoznal děti. Panička žádné neměla a na procházkách jsme si jich nevšímali. Jednou však ,když šla panička nakupovat do supermarketu ,co byl poblíž školy mi jako obvykle nařídila ,abych čekal a přivázala ke sloupu. Já ji vždy poslechl na slovo. A tak si tam čekám a tu najednou jde po chodníku skupinka chlapců ve věku asi dvanácti let. Já si jich nevšímal. Koneckonců ,proč bych taky měl?

Jenomže oni si všimnou mne. Zastaví se a začnou cosi blábolit. Já jim nerozuměl ,ale vy možná ano.

,,Hele kluci ,pitbull!“ řekl ten ,z něhož jsem cítil největší zlobu. Zvedl kámen ze země.

,,To jsou ti zabijáci! Schválně ,kdo se po něm odváží hodit šutr?“ vyzval kumpány.

,,Radku ,já bych to nedělal! Co když ten sloup vyvrátí!“ zalekl se další kluk.

,,Nesmysl! Jste snad sraby? Bojíte se přivázanýho čokla? Pitbullové jsou bestie! Nám jeden sežral kohouta. Pojďte ho ukamenovat!!!“

Ozvalo se souhlasné zabručení. Kámen ,jenž chlapec svíral vzápětí dopadl na moji hlavu a jí projela palčivá bolest. Zakňučím ,to těm výrostkům však jen dodá odvahy. Náhle na mě padá proud kamenů.

Někteří chlapci hledají co největší kusy ,jiní se spokojí s menšími.

Paničko moje ,kde jsi? Pojď mi na pomoc! Ta se však ne a ne vrátit. Zoufale otáčím svou zkrvavenou hlavu na všechny strany hledajíc pomoc. Ulice jsou vylidněny ,žádná pomoc.

Tu pocítím vztek. Stupňuje se s každým kamenem a pomalu mě ovládá. Nervy ,trpělivost přetečou ,veškerá láska k člověku i výchova jdou stranou. Do mých žil se vlila dávná krev mých předků. Vzbudila ve mně rváče ,lovce toužícího po kořisti. Z hrdla se vydralo zlověstné zavrčení a celou silou se vzepřu vodítku ,to ale nepustí. Kašlu na něj a jednoduše jej přetnu jedním skusem. Pak už mě nikdo nezastaví. Běžím s rozkoší za chuligány ,jenž přede mnou utíkají jak zajíci. Ta tam se jejich odvaha! Nejsou však tak rychlí. Na ulici se objevují lidé a mezi nimi i má paní. Skusu už nic nemůže zabránit. Nic až na…

,,Bulíku! Ke mně!“ zakřičela panička a vzápětí se měním v krotkého beránka. Přijdu k ní a ona nic. Žádná nadávka ,žádný trest ,žádná scéna. Prostě tam jen tak stála a nevěřila vlastním očím. Zato lidé byli pohoršeni. Nikdo netuší ,že jsem byl vyprovokován ,věří výpovědi dětí ,že šli jen tak kolem a já je z ničeho nic napadl. Vzápětí přijíždí policie. Diskutují s mojí paní a pak všichni nasedneme do policejního vozu ,jedouc neznámo kam.

V autě vládne hrobové ticho. Slyšel jsem jen paniččin zrychlený dech a cítil křečovité svírání mého obojku.

Pak zastavíme. Paní mi nasadí náhubek. Bok po boku vcházíme do zářivě bílé budovy. Vevnitř byl cítit strach. Tušil jsem trest. Cítil jsem se tehdy asi jako kacíř vstupující před inkviziční soud ,neboť jsem věděl ,že porušení lidského zákonu o ochraně mláďat bude tvrdě potrestáno. Ve dveřích nás přivítá jakýsi muž v bílém plášti ,prohodí pár slov s paničkou a pak kamsi odejde. ,Třeba šel pro nějaký mučící nástroj?‘ napadá mě. Zatím mi panička pomohla na takový ten stůl ,co mají u veterináře. Za chvíli je ten muž zpět. Neviděl jsem ,co drží v ruce ,protože jsem naslouchal chlácholivým slůvkám mého člověka.

Panička mi něco šeptala vroucně do ouška a při tom na moje tělo dopadaly její horké slzy. Tenkrát jsem to nechápal. Znělo to ,jakoby se loučila. A pak jsem ucítil bodnutí. Hlava se mi začala točit a já záhy pochopil ,že je konec. Z posledních sil jsem jí pohlédl do očí a řekl pohledem:

,Nikdy na tebe nezapomenu a pokud bude nějaké nebe ,tak tam na tebe budu čekat třeba věčně. Neboť tys byla jediná osoba ,co mě měla na tomto hrozném světě ráda. Sbohem!‘ Pak jsem vydechl v jejím náručí vydechl naposledy. Moje tělo se nadlehčilo a já cítil jak letím kamsi vzhůru…