Dementia praecox

Na konci duhy hledal jsem zlato
na konci země spatřil jsem duhu

rudou jako všechno listí
blýskavé tolik moc blízko
jako přes zvětšovací sklíčko
usmíval jsem se a otáčel za štístky
padajícím k zarudlým jizvám
a slunce mi házelo malá leglační prasátka
do obličeje spojená břečťanem
z bohnic polorozpadlé plačící panny hřbitovní
zdi kde se schovávají
pavouci pršelo nad nimi a staré
pálené cihly odpadávaly jedna po druhé
drolily se naberu trochu červeného prachu
a budu ho rozhazovat okolo sebe
chci svojí soukromou duhu víte
dojít k jejímu konci abych mohl
ochutnat všechny barvy prolnout svými prsty
a utéci k soukromna liturgií i dementii praecox z alchymistou
protože cirgular lapis vniveč ohněm neprojdou
čím blížší byla moje duha tím více se mi vzdalovala
musel jsem utíkat a křičet a rozhazovat rukama natahovat je
dokonce našel jsem u jedné cesty hvězdy i se světlonošem
plakal protože všechna svá světla rozsypal na dálnici
a zástupy lidi a hvězdářů a kosmonautů se každý den chodili
dívat na noční oblohu k výpadovce ku praze /tomu městu z jedné utlumené
básně tísnivému kamenému koneckonců je to moje projekce - mé srdce/
ovšem duha se nejenom vzdalovala ale i řídla
v poslední chvíli natáhl jsem ruku a všechny barvy co nevybledly
protekly mi skrze prsty a skapaly na zem jako mléko
starců teď proměním se třeba v kosatku a odplavu hledat
další zlato do mraků

takk
tedy
děkuji

ii.

tohle už není noc
ani pomrknutí dámy
vznešené
v kůře zakleté
přejíždím po dřevěných ňadrech
bolí a nikdy se nevzpřímí
snad uvěříš že ještě žiju
a já také
v živůtek lidství ušpiněný od
myších hovínek a sněhu mé stromy prchám
cítím chci se rozpadnout dýchat létem
prohlížet si okna z rohu plynové lampy
co mi už nehoří
pro tebe prchat a řvát
nakonec odlupovat se a praskat
každíčký kousek kůže chloupek žil
a nemodlit se pro vítr jen ztrácet se nocí
v soví srdce a křídla
bez zbytků šílenství
která vzala mi tě

už