I to se děje ...

Do školní brašny jsem si místo učení jako řádná studentka narvala láhev sektu a pytlík smažených brambůrek. S výbavou hodnou silvestrovské noci jsem se v šestou hodinu ranní vydala na cestu do školy. Na zastávce jsem vytrpěla přízemní mrazíky a očekávala autobus, který mě zavezl před nádražní budovu a já si pokojně nastoupila do vlaku směr Ústí nad Labem čili směr škola. Dnešní den jsem ovšem nehodlala překročit práh školní budovy, čemuž odpovídal i obsah mé skromné brašny bez památky studijních pomůcek. Ve vlaku mi teplé místečko u okna držela Terezka, netušila o mém plánu a v ruce svírala jakýsi školní sešit hustě popsaný poznámkami.
„Co se učíš?“, zeptala jsem se jí na přivítanou.
Pohlédla na mě náramně znuděným výrazem.
„Píšem z účta.“
„Aha,“, důležitě jsem přikývla, „a umíš to?“
„Moc ne,“ řekla, „ale stihnu se to naučit, když budeš zticha.“
„To je zbytečný,“ sešit jsem jí vyrvala z rukou, „neuč se.“
„Lenino,“ vykřikla, „vrať mi ho. Já se to vážně musím naučit, z účta už mám jednu pětku.“
„Nemusíš nic, jenom se mnou kalit.“
„Za školu nejdu.“, spustila útočně.
„Terezko,“ chlácholila jsem ji tónem určeným rozhovoru s pětiletým dítětem, „stejně se to nestihneš naučit a dostala bys akorát další pětku. Si tu písemku napíšeš jindy. A hádej co tu mám?“
„No, to mě nezajímá, vrať mi ten sešit.“, natáhla ruku k sešitu trůnícím v mé pravačce, hbitě jsem ho vyzvedla do výšin a mávala s ním ve vzduchu.
Terezka to po trapně krátké chvíli vzdala, ruce si zkřížila na prsou a na tváři vyloudila lhostejný výraz.
„Už se nepotřebuješ učit?“ popíchla jsem ji.
„Ne!“
„Tak to se mnou můžeš popít.“, nabídla jsem.
Nehledíc její netečnosti, vytáhla jsem z brašny láhev dobře chlazeného sektu. Otevřela jsem okénko v kupé, hrdlo láhve nasměrovala ven kvůli případnému vystřelení špuntu a nadměrnému pěnění moku. Nechtěla jsem polít sedačky, ani nás. Ke štěstí jsem se sektem netřásla a tudíž ani nepěnil. Láhev jsem poté obrátila proti svým ústům a mohutně zavlažila celou svou bytost.
„Terko,“, řekla jsem podávajíc jí láhev, „neblbni a napij se.“
„Nechci.“, bránila se.
„Terez, no tak, nezlob!“
„Ty mě sereš, Lenino!“,vycedila skrz zuby, oči zúžila do zlostných štěrbinek a převzala nabízenou láhev.
Vítězně jsem se usmála a sledovala, jak do sebe klopí bublinkový nápoj.

Za půl hodiny cesty nás Ústí přivítalo svým smrdutým závanem. Bublinky se nám usídlily v hlavě a způsobily mírně euforickou náladu.
„Kam půjdem?“, zeptala se Terezka.
„Asi na nádraží,“ odvětila jsem, „otvíraj tam ale až od sedmi.“
Terezka se podívala na zápěstní hodinky a konstatovala, že máme čtvrt hodiny čas. Jaksi instinktivně jsme zalezly do sázkové kanceláře. Paní u přepážky jsme požádaly o jeden los v hodnotě dvaceti korun.
„Já setřu půlku a ty druhou.“, dohodly jsme se.
Po setření jsme uzřely tři stejné symboly značící dvacetikorunovou výhru.
„Tak si vsadíme ještě jednou, nemůžeme prodělat.“, navrhla jsem.
Další los nám poukazoval na čtyřicetikorunovou výhru.
„Jsme v plusu,“ řekla jsem, „měly bychom včas přestat.“
„Ještě jednou.“, smlouvala Terezka.
Přikývla jsem na souhlas. Paní u okénka z nás po ránu měla celkem slušnou srandu.
„Zase jeden los, holky?“, ptala se posměvačně.
„Jo, dvacetikorunu zpátky plus jeden los.“, objednávala jsem podávajíc jí výherní tiket.
Terezka se ujala stírání, přes její rameno jsem neviděla, zda jsme něco vyhrály. V tom počala nepředvídatelně skákat a hulákat: „Jóóó, vyhrály jsme, vyhrály!“
„Kolik, kolik?“, křičela jsem a paní u překážky se se zvídavým výrazem v tváři nadzvedla ze židle.
„Vyhrály jsme,“ zhluboka se nadechla, „tři sta šedesát.“ a vydechla.
„Tisíc?“, vyhrkla jsem.
„Tři sta šedesát korun.“, opravila mě a paní u překážky se znuděně posadila zpět na své místečko.

O poznání movitější jsme vstupovaly do nádražní restaurace. Neobýval ji nikdo jiný než barmanka. Hodinky nám prozradily, že je jedna minuta po sedmé. Zabraly jsme stůl u okna a objednaly si dvě piva a dva panáky zelené. Připily jsme si na výhru. Po dvou pivech se mi hlasitě ozval žaludek jako bublající bažina. Střeva se mi zoufale stáhla kolem uzlíku hoven.
„Musím na záchod.“, oznámila jsem Terezce a u baru si vyzvedla klíč od toalet.
Řitní svěrače mi pozvolna vypovídaly svou službu a já se málem posrajdila na chodbě při odemykání dveří na toaletu. Vběhla jsem do oné místnůstky držíc se za zadek a druhou rukou rozepínajíc zip u dlouhé džínové sukně. Na veřejných záchodcích si nesedám na prkýnko. Pokrčila jsem se v kolenou, vystrčila zadek nad mísu a trup naklonila vpřed. Z análního otvoru mi nezadržitelně vytryskla hnědá tekutina a hojně pokropila onu místnůstku jako ve špatné parodii na ještě horší film. Úlevně jsem vydechla a teprve pak sháněla toaletní papír. Sakra, čím se utřu? Ať jsem hledala sebevíc, nenalézala jsem. Pohlédla jsem na zanechanou spoušť a zastyděla se. Ženské jsou opravdu prasata, potvrdila jsem mužskou úvahu, kterou zřejmě vydedukovali při pohledu na dámské toalety. Co budu dělat? Se sukní staženou po kolena jsem se vydala na objevnou expedici do přilehlé umývárny. Ani zde se nevyskytoval tolik potřebný papír. Záchranu jsem spatřila v koutě místnosti, kde se zračilo zašpiněné umyvadlo. Se staženou sukní a nohami roztaženými do širokého „vé“ jsem se k němu přemístila. Voda tekla pouze ledově studená. Otočila jsem se k umyvadlu zády, ruce jsem zapřela o chladivou litinu a vyšvihla se zadkem nad umyvadlo. V tom okamžení jsem zaslechla podezřelé praskání. Umyvadlo očividně nebylo připraveno na šedesáti kilovou zátěž. Slezla jsem a zadek si raději umyla pomocí namokřené ruky. Mýdlo se v tomto podniku nenosilo v módě a nutno říci, že obsah mých střev nepatřil k nejvoňavějším. Více udělat nešlo. S nepříjemně čvachtajícím pocitem mezi půlkami jsem se vydala shánět papír do restaurace. Byla potřeba alespoň částečně utřít mé exkrementy v oné místnosti. V hospodě jsme byly jenom my s Terezkou a případné obvinění z pokakaného hajzlíku by padlo na mou hlavu.
„Už seš?“, optala se mě Terezka po příchodu, „Já potřebuju taky.“
„Není tam toaleťák, si musím vzít nějaký papír, se nevyčůrám, kdybych se pak nemohla vytřít.“
Z brašny jsem vytáhla deník a vytrhla několik prosincových stránek. Tyto stránky jsem použila na utření záchodu. Hrubý papír nepatřil k nejvhodnějším favoritům na utírání tekuté srajdy. Hnědě kropenatý záchod se mi podařilo rovnoměrně přebarvit na výlučně hnědý. Vzdala jsem svou snahu a odebrala si alespoň umýt ruce. Pod umyvadlem jsem zahlédla kýbl a hadr na podlahu. Skvělé! Natočila jsem vodu do kýble a vychrstla ji na záchod. Hadrem jsem ho pak trochu přešmrdlala a přestože jsem nedosáhla původní bílé barva, se svým výkonem jsem byla celkem spokojena. Po mém zásahu se na zemi nashromáždilo větší množství hnědé vody nepříjemně zapáchající.
„Seru na to.“, zaslechla jsem sama sebe a vrátila se k Terezce.
„To je nechutný,“ spustila jsem na začátek, „ty ženský sou fakt prasata, tam někdo totálně sesral hajzl. I na zdi to je posraný. Fuj, radši tam ani nechoď, kdybych tolik nepotřebovala … fuj … ani bych tam nečůrala.“
Terezka se rozhodla zatnout poševní svaly a vydržet.

Číšnice se nás otázala, zda si přejeme něco k pití. Objednala jsem každé panáka zelené, potřebovala jsem si uklidnit nervy. Terezka si k tomu poručila čaj, protože ji roztřásla zima. Podařilo se mi zapomenout na hnědé orgie a věnovala jsem se příjemnějším záležitostem – popíjení alkoholu. Snad jenom občas mi smrdutá pravačka připomněla záchodovou story. Terezka vypila svůj čajík a tvářila se mnohem spokojeněji. A pak si na talířku všimla nedotčeného sáčku s čajem.
„Jé, podívej,“ vyhrkla ve své naivitě, „oni k tý horký vodě dávaj dva sáčky.“, před očima mi mávala nepoužitým sáčkem.
„To není možný,“ podivila jsem se, „dala sis do tý vody vůbec ten čaj?“
„Sem asi pila horkou vodu, ne?“, obořila se na mě.
„Asi jo.“, usoudila jsem.
Terezka mi ukázala jiný pytlík se slovy: „A tohle je asi co?“
„Sáček od cukru.“, mínila jsem.
„Cože?“, na tváři vykouzlila úžasně zmatený výraz.
„Ty vole, já pila vodu s cukrem a vůbec sem si toho nevšimla. Ty vole.“, nevycházela z úžasu.

Kolem dvanácté jsme odjížděly směr Děčín. Zamířeno jsme měly k Terezce domů. Do vlaku jsme si zakoupily čtyři lahvové piva. V rozněžněné náladě jsem si prozpěvovaly punkové balady, až na nás z vedlejšího kupé bouchali, abychom se utišily. Pro jistotu jsme se uzamknuly a zatáhly závěsy. Na vedlejší koleji přímo naproti našemu okýnku seděl postarší pán v jiném vlaku, pojídal housku a nestydatě na nás civěl při rozmělňování potravy.
„Uděláme si z něho srandu?“, napadlo mě.
„A jak?“
„Budem se líbat?“, navrhla jsem rozjařeně.
Přilepily jsme se k okýnku a jazykem si prozkoumávaly ústní dutinu. Pán si přestal hrát na přežvýkavce a čelo přilepil na sklo. Měly jsme radost z vydařeného plánu a odvážily se k opovážlivému činu. Vyhrnuly jsme si trička a na sklo přilepily naše mladičké kozičky. Pánovi odnaproti spadla čelist a nám se zračil pohled do jeho ústní dutiny. Dost bylo zábavy. Obě dvě jsme mu naznačily zdviženým prostředníček, co si o něm myslíme. Terezka vše korunovala, když si svlékla kalhoty a vystrčila na něho svou bělostnou zadnici. Vlak se rozjel a my pokračovaly ve své pěvecké kariéře, chlemstaly piva a pojídaly brambůrky.

Za půl hodiny jsme vystupovaly v Děčíně a odebraly se na autobusovou zastávku s lahváčem v ruce. Lidé na nás pohlíželi skrz prsty a důchodci nás bezostyšně pomlouvali. V autobuse jsme zabraly čtyři sedačky a nohy jsme si natáhly do uličky. V tom malém prostoru jsme se ocitly v silné invazi důchodců, kteří nás nešetřili svými průpovídkami.
„To snad není možný, dejte si ty nohy jinam,“ rozčiloval se zešedlý pán, „mít nohy na sedačce, kdo to kdy viděl. Ostatní si nemůžou sednout.“
„Místa je tu dost.“ oponovala jsem mu.
„Já si chci sednout zrovna sem.“, ukázal na sedačku, která hostila mé nohy.
„A proč si nesednete jinam?“
„Tohle jsou místa pro invalidy.“, holí mě upozornil na obrázek za mnou.
„Ježiš, to je hrozný,“ řekla jsem, „Terko, pojď, sednem si jinam.
Posunuly jsme se o několik míst vzad, přímo do centra důchodců. Obklopovali nás svými nenávistnými pohledy.
„Nečumte tak na mě!“, rozčílila se Terezka na jednu protivnou bábu.
„Kdyby vás rodiče viděli! V pravý poledne a už vožralý jak starý chlapi.Fuj!“, pronesla opovržlivě.
„Co je vám do toho?“, vykřikla jsem.
„Nebuď drzá holčičko,“ pohrozil mi dědula holí, „nebo tě nechám vyhodit.“
„Cha … já sem si zaplatila jízdenku a vy nemáte sebemenší právo mě odněkud vyhazovat.“
„Pane řidič,“ zaječela jedna z bab, „zastavte!“
„A jako proč by stavěl?“, optala se Terezka.
„Abyste si mohly vystoupit, slečny.“
„No to pěkně děkujem, my ale vystupovat nechcem.“
„Pane řidič“, zaječela znova, „máme tu problém. Tyhle dvě vožralý holky nás tu obtěžují.“
„Jó, zastavte, nějaký zapšklý starošiny nás napadají holemi!“, vykřikla Terezka, když se vzpamatovala.
Řidiči ruply nervy, prudce zabrzdil a otočil se směrem k nám.
„Ven!“, zaječel a otevřel dveře.
K odchodu jsme se rozhodně neměly.
„Neslyšíte? Ven?“
„Ne, my jedem až do Boletic.“, řekla Terka a dál jsme seděly na svých místech.
„Bude tady ale klid!“, pravil a rozjel se.
Stáhly jsme se do ulity, dokonce jsem se bála napít z lahváče a pivo mi počalo nemilosrdně větrat.

„To bylo hrozný!“, řekla jsem Terezce vystupujíce z autobusu.
„Já už jsem se tam bála i dýchat.“, poznamenala.
„Potřebuju hrozně na záchod.“, řekla jsem
„Já taky!“
Od dveří jsme si daly závody: Kdo si sedne dřív na mísu, může jako první vykonat potřebu. Vyhrála jsem a pohodlně si trůnila na míse.
„Lenino, dělej, nebo se počůrám.“
„Mně to bude trvat,“ spokojeně jsem se usmála, „potřebuju srajdit.“
„Dělej.“, kroutila se přede mnou.
„Se vyčůrej do vany.“
Terezka si vysvlékla kalhoty a vlezla si do vany. Klekla si na bobek a čůrala.
„Ty seš blázen!“, smála jsem se jí.
Terezka se rozchechtala, čurky jí stékaly po nohách a ona nohami pleskala ve vlastní močůvce.
„Terezo, čůráš si na nohy!“
„Cože?“, otočila se, noha ji podklouzla a zády spadla rovnou do vlastní moči. Rochnila si v ní jako sele a kroutila se v záchvatech smíchu.
„Mácháš si vlasy v těch chcankách!“
Terezka ztratila veškerou sílu a tělo jí zachvátil mohutný smích.

Den se chýlil ke konci a na čase byla cesta domů. Vyčerpaná jsem se cítila více jak po dvanáctihodinové šichtě v práci. Svalila jsem se na postel a usnula. Ráno mě nemilosrdně probudil budík. Při zjištění, že nemám připravené věci do školy, jsem si do brašny dala láhev červeného vína a pytlík smažených brambůrek. Spěchala jsem na autobus, aby mě zavčasu dovezl na nádraží a já stihla vlak, ve kterém jede Terezka.

---