Věštba

Co dodat. Jen tak:)

Aneta Fryčová se chystala do práce. Její manžel Petr
sledoval její chaotické přípravy s úsměvem od stolu.
„Miláčku, bude to skvělý, uvidíš!“ Povzbudil ji.
Vděčně se na něj usmála. Přes stůl ho láskyplně políbila.
„Já vím.“
Konečně našla klíče a rychle vyběhla z domu. První den
v nové práci! Byla z toho tak nervózní a přitom šťastná. Všechno jí
v životě vycházelo. Už dva roky žila s Petrem, kterého nade vše
miluje, mají vlastní byt a teď si konečně našla práci. Život je krásný!
Zaparkovala auto na skoro prázdném parkovišti na kraji
města. Pocítila obavy. V téhle periférii nikdy nebyla, jak to tady najde?
Nejistě se vydala hledat dům, jehož adresu si pečlivě
zapsala na kus papíru. Procházela prázdnými úzkými uličkami kolem oprýskaných
rozpadlých domků a bytů.
Strachy strnula, když za sebou zaslechla nakřáplý hlas.
„Mladá paní…!“
V hrůze se otočila. Uviděla shrbeného starce, jak se
k ní trhavými pohyby přibližuje, pomáhaje si zkroucenou dřevěnou holí.
Šedivý plnovous mu visel až na hruď, jedno oko slepě koukalo do dáli, druhým ji
uhrančivě pozoroval.
„Nechtěla by paninka spatřit budoucnost?“
„Ne, nechtěla!“ odsekla hrdinně, ale srdce jí zděšeně bilo
na poplach. Chtěla se otočit na podpatku a odejít.
„Snad se nebojíte budoucnosti… nechcete mi říct, že vás
nezajímá…“
Aneta se zastavila. Jistě, že ji zajímá vlastní budoucnost,
koho taky ne? Ale copak tenhle dědek může umět věštit?
Zůstala stát a stařec se k ní přibliž na dosah. Chtěla
utéct, ale síly ji opustily. Stála a čekala. Najednou všechno pohltila mlha.
Zem se po ní se zachvěla a ona padala k zemi.
Stoupla si. Mlha zmizela a ona viděla, že se nachází v
pokoji, který před tím nikdy neviděla. Na posteli uprostřed pokoje ležela
dívka. Ani v nejmenším si Anety nevšimla, dál se lenivě protahovala a
v očekávání sledovala dveře.
Ty se otevřely a vstoupil mladý muž pouze v trenkách.
„Petře?“ zavolal zděšeně Aneta, která se krčila u zdi
pokoje.
Ani se nepodíval jejím směrem a přisedl k dívce na postel.
Přitulila se k němu.
„Miláčku..“ pohladila ho po tváři, „jsem tak ráda, že můžeme
být zase spolu…“
„To já taky,“ přikývl. „Máme na sebe celé dva dny, když
Aneta odjela k tý kamarádce!“
Chlípně se zasmál a vášnivě políbil ústa své milenky.
Aneta vyrazila dopředu.
„Petře, néé!“ Svět se s ní znova zatočil. Ucítila chlad betonu.
Otevřela oči a zjistila, že leží sama v prázdné ulici kdesi na kraji
města.
Vyskočila na nohy. Srdce jí bušilo. Byla domluvená
s Zdenkou, že za ní tenhle víkend pojede. Teď se ale rozhodla, že bude
muset změnit plán.


*


„Tak ahoj, miláčku“ líbla Aneta chladně Petra na tvář.
„A hezky si to u kamarádky užij!“ volal za ní ještě.
Popadla tašku a vyběhla z domu. Nezamířila však na
nádraží, ale obezřetně se ohlížeje si to namířila do kavárny přes ulici.
Posadila se k stolku v rohu místnosti, ovšem s výhledem
z okna. Zamyslela se nad absurditou svého jednání. Co si myslí, že Petr
sotva se za ni zabouchnou dveře vyběhne jak nadržený kozel za svoji milenkou? A
navíc, možná to ani není pravda, měla jen nějakou.. halucinaci!
No nic, pomyslela
si, posedím si tu a pojedu vlakem v sedm.
Holt řeknu, že jsem to nestihla.
Na město pomalu padal soumrak a šero rozmazávalo a zakrývalo
obrysy šedivě nudných řadovek v ulici. Dveře jedné z nich se otevřely
a do vlahého jarního podvečera vešel mladý muž. Aneta vzrušeně nadskočila.
Přece jen se dočkala. Srdce jí bušilo, když se nenápadně vydala po jeho
stopách. V hlavě se jí honilo, proč to vlastně dělá. Aby ho mohla usvědčit
z nevěry, rozvést se s nim, zničit si život a rodinné štěstí?
Než se stačila rozhodnout, zda to nevzdá, Petr přešel ulici,
zazvonil na třetí zvonek z vrchu a vešel do útrob paneláku.
No tak to se podívám,
kohopak to poctil návštěvou, pomyslela si. Několik okamžiků počkala,
představujíc si scénu, kterou udělá, facku, kterou Petrovi vlepí… Krev ji vřela
vzteky. Rozhodla se nečekat a vběhla do silnice.
Až příliš pozdě si uvědomila svoji fatální chybu a
neopatrnost. Ulicí se rozlehlo zuřivé troubení a skřípění brzd a pak už jen
ticho.


*

„Tak co, Peťo, jak pořád žiješ?“ zeptal se Jirka, Petrův
spolužák z vejšky, a nalil oběma trochu výtečného koňaku. „Ani se
neozveš.. Tak ty ses prý oženil?“
„Jo jo, kamaráde, jsem už dva roky šťastně ženat, s Anetou
plánujeme co nevidět děti, je to…“
Nedořekl. Ulicí se ozvalo to uši rvoucí skřípění brzd. Petr
přiskočil k oknu a podíval na ulici pod nimi. Na silnici bezvládně ležela
žena. A její červená bunda byla Petrovi až zoufale povědomá…

---