Něčemu člověk věřit musí.

Když se ptám, říkáš: ujde to!

Přitom vím, že z propouštěcí zprávy

zírá kus nenažrané račí hlavy

a nedočkavé klepeto.

Já přiznám také špatně dýchám,

ač imituji pohodu,

a přitom stačí vyjít do schodů,

tak tak že už to nerozdýchám.

Není to závod, běh po dlouhé trati,

je jedno, kdo dřív bude v cíli,

komu kdy dojdou zbytky síly,

kdo tomu druhému se dříve ztratí.

Kéž bych to já tak první byl,

i po tom rozchodu tě stále miluji,

tak po nocích ten finiš trénuji,

abych tě, drahá, předhonil,

protože věřím slovům Vlasty Rédla.

Když v tomhle životě se zřejmě minem,

že sejdeme se potom v jiném

se šance o moc procent zvedla.

Budu tam, s křídly, slabou svatozáří,

lílií čekat celé noci, dny,

natěšený a volný, svobodný,

vyhlížet chtivě po tvé tváři,

tam u té velké světlé brány.

A slibuji,

ne jako tady!...

…budu nezadaný!