Mír v duši

Svítí svíce
Zní zpěv tibetských mnichů
Rozeznívá obrovskou prostoru chrámu
Zpěv tibetských mnichů
Proniká stěnami,
odráží se od nich…
Odlož na chvíli své zvíře
To nejsi ty
Tělo leží vedle mne
A já vím, že To nejsem já
Kde tedy jsem
Co jsem?
Jsem snad svá hlava?
Nééé…
Jsem jen malá jiskřička
Kdesi uvnitř sebe
Malá jiskřička světla
V kleci
Stávám se tou hudbou
Rozplývám se
Sedí buddha
A pod ním spousta lidí
Vzhlíží k němu
Malé střípky duší
Ruší ho z meditace
Jsou malí
Jsou tak nicotní
Se všemi svými strachy a starostmi...
Buddha na ně shlíží
V míru a klidu
A oni netuší
Že každý z nich má v sobě
Střípek Buddhy.
Tak opusť své malé strachy
A starosti.
Kolem je mír,
Hloubka prostoru a hudba.
Najednou nic nemá smysl
Všechny ty malé strachy
A každodenní starosti
Stali se náhle povrchní,
Nicotné
V hlubokém prostoru,
Klidu
A hudbě.
Hudba zní,
Rozplývá se a nese prostorem.
Kolik toho může
Lidská duše snést?
Kolik snese krásy,
Než se zase bude muset
Vrátit ke svým nicotným starostem?
A tak spěchám k papíru,
Abych mu předal alespoň střípek
A z toho střípku
I pár úlomků vám.

Mír v duši.

---