Promiň . . .

Tuhle básničku jsem kdysi napsala pro mého prvního přítele, se kterým jsem se sice rozešla, ale dodnes je mi dobrým kamarádem a velkou oporou. Díky za vše Dîne.

Za své skutky se omlouvám -
ty dnešní i ty dřívější.
Vím, jak bych měla, se nechovám.
Jaké asi budou dny zítřejí?

Chybu jsem udělala tenkrát,
ted už to vím.
Smím vůbec, byť jedenkrát,
prosit o odpuštění?

jestli to nejde, pochopím,
a nemám ti to za zlé.
Jak mrzí mě to, jen já vím.
Já přeji ti jen to dobré.

Než přítel vždy pro mě budeš víc,
ty víš, co tím chci říct.
Proč nejde vrátit zpátky čas,
nemuseli bychom trpět zas a zas.

Snad mohlo být vše jiné,
nemít já to poblouznění pomíjivé.
Možná jsme spolu mohli být
a netrápit se pro svůj cit.

Snad jednou přijde den
a nastane jasné procitnutí;
za to se modlí každý můj sen,
prosím o prominutí.

Přestože tě ráda mám,
v objetí jiného usínám.
Však nemohu mu sbohem dát,
vždyť bych nás zabila oba dva!

nevím, jak z tohoto labyrintu dál.
Bože, poraď, co si počít mám . . .

---