Pokoušel se přijít na to, jestli jeho jednání, reakce, způsob myšlení jsou v pořádku

Nedokázal si to nijak vysvětlit. Dům se zcela měnil. Ale jak? Nedokázal tu změnu definovat, nebyl si jistý, jestli se mu to nezdá. Jsou opravdu všechny hrany mnohem ostřejší, hroty špičatější a místnosti ponuřejší a tmavější? Vždy když ráno přišel na stavbu, připadlo mu, že dům přes noc prošel nějakou podivnou transformací, o krůček blíž k neznámému cíli, který nebyl uchopitelný zrakem, ale přesto, když stoupal po schodech k hlavním dveřím s výkresy pod paží, dům se na něj ježil a vyzývavě se nad ním nakláněl a on se cítil nesvůj, když jej probodával ostrý pohled tmavých oken s velkým nalepeným x, věděl, že něco není v pořádku, že tento dům už není podle jeho návrhu a vymyká se mu čím dál víc. Několikrát přeměřoval nové místnosti, do kterých se již brzo budou lidé stěhovat, a byl překvapen, když všechny míry odpovídaly výkresům. Mnoho času strávil přecházením z místnosti do místnosti, celý zaprášený, vnímal nově vznikající prostory, které ho čím dál více děsily. Cítil, že to není v pořádku. Našel zvláštní hranici, na chvíli se jí dotkl, ale nebyl schopen ji překročit.

Dům byl stále nepřátelštější a on se začal bát, aby ta podivná věc, ta nálada, či změna, tohle neviditelné přetvoření reality nepřeskočilo i na něj. Začal se bedlivěji pozorovat, pokoušel se přijít na to, jestli jeho jednání, reakce, způsob myšlení jsou v pořádku.

Do domu úplně přestal chodit.

Nebyl na slavnostním otevření.

Neviděl, jak vypadají nájemníci.

A jeho jednání, reakce, způsob myšlení se mu v pořádku nezdály. Bál se, že se skutečně nakazil tím neuchopitelným morem, který napadl jeho dům, tavil jím navržené prostory, pitvorně je překrucoval, měnil, i když zůstaly na pohled stejné, očerňoval, co mělo zůstat bílé.