Havran

 

        Všude je ticho, jen hvizd vlaku a podivná parodie na Dvořákovu Humoresku protíná hustou bílou tmu. Vánice sílí, křídla se snaží prorazit si cestu v prudkém větru. Cítím podivnou extázi, směs zoufalství, odhodlání, vzteku a naděje. Bojuji, vím však, že má bitva je předem prohraná… Nemohu přece zvítězit nad živlem…

Přemáhá mě smrtelná únava, má křídla jsou ztěžklá sněhem a já ochabuji v úderech, které mě drží ve vzduchu. Jenže musím vytrvat… Můj cíl je už tak blízko…

Vyrážím ze sebe vítězný křik, když v dálce, která se pomalu přibližuje, vidím les, jakoby utopený v mléce… Už jen pár set metrů, jen tak málo…

Směju se, hystericky se směju…

„Na mě nemáš, větře! Nestačíš na malého havrana, kdo tedy jsi?! Jsem víc, mnohem víc než ty, víc než kdokoli jiný! Jsem Havran! Nikdo a nic mě nedostihne…!“

Ten protivný vlezoun mě strhává do strany…Asi proti mně letí nějaký jiný pták, jiný opeřenec, snad dokonce jiný havran…Oči mu však žhnou jako oheň v jestřábím pohledu…

„Ne, neuhnu! Ať svět pozná, kdo jsem! Jsem Havran! Havran! Všichni přede mnou skloní hlavy! Zvítězil jsem nad větrem, nad bouří, zvítězím i nad jestřábem! Jsem Havran! Havran, slyšíte? Nikdo, nikdo není víc než já! Jsem…“

 

Havranova smrt byla rychlá. Ve chvíli, kdy narazil do železné tváře lokomotivy, mu došlo, že může zvítězit nad malou, prostinkou vánicí, může vylétnout k nebesům a vysmívat se pyšným zvířatům, která neumí létat…Ale že je tu něco, co bude vždy silnější, si uvědomil pozdě. Příliš pozdě.

Na krajkový polštář sněhu se sneslo několik černých pírek. Havranovo rozbité tělo spadlo z nárazníku vlaku o několik zastávek dál.

 

Všude je ticho, jen hvizd vlaku a podivná parodie na Dvořákovu Humoresku protíná hustou bílou tmu…