O velikém Parku a dvou Batolatech

Toníčkovi rodiče se rozhodli projít se po parku. Vzali s sebou i Toníčka, jeho pitíčko a žvýkačky bez cukru pro děti. Nevěděli ale, kam se parkem vydat. yl totiž opravdu veliký a měl tisíce cest. Možná to byla náhoda, že si vybrali cestičku uzoučkou, plnou oblázků, s překrásnými stromy po obou stranách. Totiž přesně tu, kterou si vybrali rodiče Aničky, tříleté copaté holčičky s velikýma modrýma očima. Setkání obou rodin bylo podivuhodné, protože v tak obrovském parku na někoho narazit bylo téměř nemožné. Ale setkali se. „Dobrý den,“ pozdravili se rodičové, kteří se znali z jiných cest. Toníček si všiml Aničky. Párkrát už ji někde viděl a moc se mu líbila. „Ahoj!“, zažvatlal a zamával na ni. Anička neodpověděla. „Aničko, nezdravil tě náhodou někdo?“, zeptala se jí maminka. Anička se ale otočila a tvářila se, že tam vůbec není. „Stydí se“, usmála se maminka. Měla pravdu, Aničce se totiž Toníček líbil také, ale nikdy to na sobě nedala znát. Už párkrát ho chtěla pozvat na hraní na pískovišti nebo na kolotoč. Nenašla ale odvahu, a tak mlčela, bála se, že Toníček by raději šel s jinými dětmi a že ho Anička nezajímá. Tak to ale nebylo. Toníčkovi bylo ten den velmi smutno z toho, že mu Anička neodpověděla na pozdrav. Myslel si, že má asi svoje kamarádky a on jí připadá moc nudný a jiný, když si pořád hraje jen s autíčky. Smutno ale bylo i Aničce. Oba se totiž báli, že se jejich cesty už nikdy neprotnou a že se v tom velkém parku už nenajdou.