O.P.N.V.

O.P.N.V.

  Je večer, obloha je temná. Stojím osaměle na kopci nedaleko města a v ruce držím květinu. Je celá černá jako nebe, neznám její název, ale vždycky mě poutala její krása a jemnost. Mnu ji mezi prsty a přemýšlím o tom, co se chystám udělat. Nakonec ji strčím do kapsy, pro štěstí, a pomalu vyrazím zpátky do města.

  Zamířím k nedaleké hospodě a cestou uvažuju jestli jsem se rozhodl správně. Každopádně už nemůžu couvnout a to mě nenechává klidným.

  Ponořen v myšlenkách vejdu do hospody, sednu si na své oblíbené místo a pozoruji okolí. Není to moc oblíbený lokál a tak zde téměř nikdo není. To my vyhovuje. Vytáhnu revolver s tlumičem a pomalu ho nabíjím. Hryžou mě pochybnosti, celé se my to nezdá. Je to poprvé co jsem souhlasil s vraždou. Do teď to byly „jen“ vykrádačky, pár drobných přepadení a tak. Ale ne vražda! Neznámý hlas v telefonu řekl: „ Musí to být rychlé a nenápadné. Pak se na nějaký čas ukryjte než se to uklidní….“

  Prachy. Za všechno můžou prachy! V poslední době se my moc nedařilo. Málo práce a za ni ještě míň peněz, neměl jsem na vybranou… Jednou my zazvonil telefon: „ Je tam pan Rick? Měl bych pro vás práci. Slyšel jsem, že jste teď ve finanční krizi a já mám myslím to, co vám pomůže vylepšit si stav… Tak jsem to vzal. Přemýšlel jsem nad tím spoustu dní, sám sebe přesvědčoval, že to nic není. Jen zamířit a zmáčknout… Bylo to na nic. Někde uvnitř jsem jasně cítil, že to nedokážu…

  Už je skoro půlnoc, odcházím z hospody a nabírám kurz nádraží, kde se má objevit „můj“ člověk. Instrukce zněly: „Vlak přijede ve čtvrt na jednu. V žádném případě se do něj nesmí dostat….

  Jsem tady, sedám si na své, už předem vytypované místo a opatrně se rozhlížím. „Vysoký tak metr devadesát, černé na ježka ostříhané vlasy, asi třicet let a s sebou bude mít černý kufřík. Tak zněl jeho popis.

  Přijíždí vlak, moc lidí tu není, protože v tuhle dobu je už většinou každý doma. Jeho však nikde nevidím. Moje pochybnosti rostou, vlak bude brzy odjíždět a on nikde… Mám divný pocit, žaludek se my kroutí jak zraněný had… Tenhle pocit okamžitě vystřídá jiný, něco tu nesedí, vlak odjíždí a „cíl“ nikde. Pomalu se zvedám a odcházím pryč. Po několika krocích jasně cítím že mě někdo sleduje. Jeho, nebo její pohled cítím v zátylku jako horkou kudlu. Přidám do kroku a zahnu za nejbližší roh do další ulice. Pokusím se tomu pronásledovateli ztratit. Za dalším rohem se dám do běhu, asi po pěti minutách zpomalím. Srdce my buší jak splašené a každý jeho úder v hrudi vnímám jako výbuch. Asi jsem měl pro tentokrát štěstí, ztratil jsem se mu. Změním směr a vydám se konečně domů, jsem unavený, vystresovaný a taky mrzutý nad dnešním fiaskem, jestli se to tak dá vůbec nazvat…

  Ostrý a hlasitý zvuk prořízl noční ticho jako štěknutí rozzuřeného psa. Silný náraz, drtíc moje žebra mě odhodil na zeď. Odstřelovačka o tom není pochyb. Pomalu se svezu na zem a na zdi po mě zůstane červená šmouha. Chvíli je ticho, pak se všude kolem začnou míhat postavy v černém se žlutými nápisy O.P.N.V. Cítím jak mě přestává bušit srdce, ale i přesto přemýšlím kde jsem je už viděl…. myslím že to bylo tam v kavárně… četl jsem si nějákej článek v novinách…. stálo tam: „O.P.N.V. – Organizace proti nájemným vrahům, oddíl složený ze speciálně vycvičených policistů, který má zajistit pokles „objednaných vražd“ , který tento měsíc dosáhl na rekordní čísla. Ovšem způsob jak toho chtějí docílit nám zůstává neznámý…..

  Já ho právě poznal… Vylákají člověka pod příslibem tučné odměny ven a pak je konec… Bastardi!!!... Do krku se my valí krev a téměř přestávám vidět. Třesoucí se ruku vsunu do kapsy a nahmatám květinu jež nevím jak se jmenuje. A asi se to už nedozvím… Znovu ji mnu mezi prsty, štěstí my nepřinesla, ale víc než kdy před tím, cítím jak je zvláštně jemná…….