Vzpomínka z kouzelného lesa

Jsou to písmenka bez řádu. Upozorňuji a varuji ty , kteří jsou zvyklí na řád v písmenkách a na ustálený tvar popř.slovosled, ti by tento pokus neměli hodnotit jen podle jakési neustálené a chaotické formy ale také podle svých pocitů tooto formou vyvolaných. Mládenec.Vzpomíná.Les.Vítr.Čas a prostor mu nedají pokoj.

 

Vzpomínka z kouzelného lesa

 

Kde to jsem?

Okolo frčí čas poháněný jakoby větrem. Listy stromů šumí do rytmu popohánějicí ten vítr. Vítr - šerpa času. Je tma a mě začíná být zima.Stojím uprostřed zpívajících větví, kdesi uprostřed něčeho, co člověk nazývá lesem. Stojím a poslouchám hudbu a marně tápu po smyslu.Po smyslu, rpoč tu vůbec stojím a mrznu. V tomhle tom šeru a stínů hýbyjících se větviček mě napadá spousta myšlenek, ale ani jedna není o smyslu, proč tu jsem a jak jsem se, sem dostal. Všechny jsou jako střípky rozbitého poháru ze skla.Jakoby na mě padaly z větviček. Jakoby je ztrhával čas nesoucí se větrem, jakoby čas ty myšlenky seškrabával z povrchu listů a jehliček roustoucích v tom černočerném lese. Myšlenky, které na mě dopadají jsou neutříbené, fantastické a přitom hrůzostrašné. Jsou chaotické a přitom na sebe plynoucí a smysl dávající. Nesjou to mé myšlenky ale jsou lesa, jsou to myšlenky kulis divadla, kde stojím a nepobírám proč.

Nechávám svou hlavu plnit těmito hlasy ze tmy. Mozek pracuje na plné obrátky, pomalu slyším práci závitů. Pracují naplno ale nic z toho.Pořád tady stojím a nechávám čas, aby po mě házel myšlenky ze stromů. Pod tíhou myšlenek a možná i zimou si lehám do měkkého koberce, který mi zde příroda nachystala. Padám pomalu do mechu a nechávám mé tělo, aby si podmanilo hebkost koberce. Když ležíma koukám na světla probleskávající mezi větvemi, ztrácím pojem o času, prostoru a tíhy. Jsem astronaut na procházce ve volném prostoru.

Obdivuju a nechávám se obdivovat krásou a pojmy času. Koukám na staré vrzající větve kdesi ve stínu maldých a zpívajících náletů. Pozoruji a nechávám pozorovat bytosti z bájí, mýtů i z atlasu fauny.

Pokouším se najít v jejích svítících  očích odpovědi na otázky padající na mě z větviček a ze shora, kde se plaví světlé body, tečky minulosti a přítomnosti.

V tomto maximálním nasazení mých mozkových závitů ke mě začal promlouvat čas, který se drze nechal nést větrem. Jakmile promluvil, skočil mu do řeči prostor. V tom se ozvala i tíha a já jsem zjistil, že musím opustit podmaněnou hebkost mechového koberce pod mými zády a rychle se postavit na nohy a upalovat do jeskyně.

Zatracenej čas, kdyby se nechal dál nést neúnavným větrem.Kdyby jen na mě zapomněl. Stačilo by, kdyby jen ho vítr odnesl co nejdál  od mého těla a nechal ho tam, mohl bych dál plnit svou hlavu myšlenkami padající ze stromů.

Bohužel. Čas a s ním i prostor si mě našli. Bez lítosti mě vehnali zpět. Zpět , kam si kde jsem to znal. Tam , kde bylo vše co jsem znal, ale nebylo to mé. Tam, kde je vše co mám, ale není mi to vlastní. Tam, kde nepotřebuji mapu,přesto tde tápu po smyslech. Po smyslech všeho jsoucího i nejsoucího. Přesně tam je to, kam se ženu. Ženu se do jeskyně hnaný časem a doprovázený prostorem. Nemám čas se zabývat myšlenkami, které, jako by na památku, mi naposled padly do hlavy. Mozek je vypnutý a myšlenky zapomenuty.

Po návratu do jeskyně, jsem se natáhnul na postel. tělo se ponořilo do drného husího hávu. Zavřel jsem oči a zapnul mozek na plné otáčky. marně jsem se snažil opustit čas a prostor a vrátit se do temného zpívajícího lese,kde se nechal čas unášet větrem a prostor zapomněl, kde jsem.

Se zavřenýma očima jsem se dostal až do sluncem ozářeného dne. Dne, kde jsem se cítil tak sám a odcizen od všeho, co mki dopadalo na sítnici. Vše to, co mé oční nervy přenesly do mozku, jako by  ztratilo tou cestou smysl. Závity v šedi mozku mozku se marně snažily nejít a spojit nějaké myšlenky plynoucí z obrazů. Ležel jsem v posteli a koukal na dopadající paprsky slunce a nechal na sebe padat obrazy ze světa, kde vše bylo mé a stejně nic z toho mi nebylo vlastní. Chtěl jsem vstát a utéct do lesa. Do lesa, kde mi bylo vše cizí a přitom mi to bylo vlastní. Chtěl jsem utéct do světa, jehož jsem byl součástí, která si může dovolit nebýt kolečkem u hodinového stroje. Utéct do světa, kde jsem já a nic víc. Jen já a reality snažící se dohonit šerpu nesoucího čas.

Vstal jsem do světa, kde paprsky pohltily takřka vše, jen ve stínu se ukrylo něco ze včerejší noci. Prozřel jsem do rána. To ráno bylo slunečné jako nikdy předtím. Slezl jsem do nitra jeskyně, kde na mě čekali stvořitelé a mými sourozenci. Dali mi něco, co naplnilo mou základní potřebu. Ale je to jako se vším. Naplníš-li jednu, ozve se hned další. Po naplnění dalších potřeb, které jsou ve své podstatě zbaveny všeho lidského, jsem vyšel do dne. Do dne, pro mě neznámého a plného neobjevené přítomnosti.

Ten den jsem našel místo v lese, kde mech propůjčil mému těluz tvar a pohostil ho svou hebkostí. Bez zeptání jsem znovu využil jeho služeb. Natáhl jsem se a zadíval na nebe, kde si vodní pára hrála na zoologickou zahradu. Vše co dopadlo na mou sítnici z té výšky mělo tvar nějakého zvířete zý Discovery Channel. Dopoledne jsem strávil očima v safari.

Po obědě, dalším lidským zvykem, kdy se naplní potřeba zasytit tělo, jsem se vrátil do prostoru prosvíceném slunečními paprsky.

Sešel jsem z jeskyně do osady obydlené stvořeními mi tak podobnými a stejně jinými než já. Cestou jsem potkal, mě připadající, nejkrásnější stvoření v osadě. Oční kontakt s jejími panenkami, ketré měly tu nejkrásnější barvu. Barvu temnou jako noc, kdy jsem navštívil les. Barvu, kde se potkávala má přítomnost s naší budoucností. Zastavil jsem se a upřeně jsem se jí zadíval do očí. Ona opětovala mé chování stejným a upřenějším pohledem, který mě zrentgenoval a našel slabinu. Byla jako lovec, který hledá slabinu loveného. Našla ji a azaútočila. Její zbrani nešlo odolat. Byl jím její teplý, milý hlas prosycený láskou. Stačiloaby můj zvukovod, přivedl tento zvuk do nervových zakončení a tělo si začalo dělat své. Hormony odstartovaly neracionální chování poháněné touhou a odválávající se na lásku.

Místo mé odpovědi se dočkala něčeho, co by se dalo přirovnat zvukům kvadripeda. Koktal jsem jako čtyřnohec. Slova jsem nebyl schopný vyslovit v celku. Hormony mi tak naplnily mozek, že závity místo , aby pracovaly na smysluplné odpovědi se zmohly na jednoduché zvuky připomínající řeč zvířat. Stvoření , ketré jsem potkal a způsobilo mou mozkovou indispozici se na mě jen mile usmálo a kouklo na mě jako by všemu tomu, co jsem se jí snažil říct a neřek, rozumnělo ba co víc, stvoření po milém úsměvu plném pochopení odpovědělo. Jen jsem kývnul, protže tělo pod vlivem hormonů se na nic jiného nezmohlo.

Se stvočřením opačného pohlaví a krásným tělem, jsem se zpět vrátil do lesa. Opět bez optání a s jistou dávkou drzosti jsem si opět od mechu vzal jeho hebkost a měkkost. Pobídl jsem stvoření, aby učinila stejně tak. Koukla na mě s těma svýma kukadlama a rukou pohladila mech, jako by se ho zeptala, jestli smí a omluvila se mu za mě. Položila své tělo k mému a mistrně se přivinula. Cítil jsem její teplo prosycené její vůní. Slyšel jsem její dech rytmicky poháněný tepem jejího srdíčka.

Koukali jsme se tomu druhému upřeně do očí a naše končetiny si začaly dělat, co chtěly. Mozek opájený hormony nestíhal řídit funkci končetin a ty se začaly dotýkat končetin druhého stvoření, jako by tápaly a zjišťovaly zdy jsou nebo dočista odumřely. začaly jemně řádit po těle stvoření. Jemně hladily a sváděly boj s oblečením až se dostaly na pokožku. Pokožku jemnou a hebkou. Pokožku, která dodávala kyslík za ústa, která se spojila s ústy toho  druhého. Nos nestíhal dodávat potřebné množství vzduchu do plic, a tak se stvoření tačalo samo zbavovat oblečení a nechalo pokožku pomáhat s přísunem kyslíku. Když zbavila svou pokožku oblečení, asi ze strachu abych se nezačal dusit, začala obnažovat i mou. Po chvilce jsme leželi oba dva ,tak jak nás Bůh stvořil, vedle sebe na mechu, končetinama zauzleni do sebe a líbající jsme se přesunuli do pozdního odpoledne.

Bylo to nádherné a snad to nejkrásnější odpoledne v mém živůtku. Spojil jsem tehdy své tělo s těklem někoho, koho jsem znal dva měsíce, potkával od narození a nevšimnul si ho, s někým kdo byl jako tmavý les, kde neplatily fysikální zákony tohoto světa. Naše těla se řídila pudy, které poháněly nekonečný kruh hormonů vznikajících s nárůstem touhy, vášně a vzájemného tepla. Pocity, tak protikladné se střídaly jeden za druhým. Bylo to k nevydržení a přitom nikdo z nás nechtěl , aby to skončilo.

Vše má svůj čas. Tak i naše milování muselo jednou skončit. Leželi jsme tam na sobě zpocení, unavení a přitom plní života a energie.Libali jsmese do doby, kdy čas utekl větr a vrátil se pro nás. V tom okamžiku nás uvrhnul do prostoru a mi muselo obnaženou  a zpocenou pokožku ukrýt pod vrstvy oblečení, upravit stav vlasů, bohyně upravovala i svoji obličejovou malbu. To vše, aby stvořitelé nepoznali kde, s kým, jak ...

Celej večer po návratu na další lidský potravní chod, jsem myslel jen na bohyni. Mozek jsem měl plný vjemů a požitků z lesa. Byl jsem omámený a střízlivý zároveň. Stačila malá vzpomínka a srdce pracovalo dvakrát rychleji a hladina hormonů přímou úměrou s roustoucím tepem rostla a plnila můj mozek, který na  jejich povel vyvolával vzpomínky z toho krásného pozdního odpoledne.

Jakmile se slunce vrátilo za obzor a umožnilo se probudit do slunného dne někde na druhé polovině světa, jsem vyšel z jeskyně a ponořil se do tamvého lesa. Do lesa, kde vládla ponurá barva a přesto tam bylo krásně. Našel jsem své místo v mechu a lehnul si zase bez optání. Jen tak jsem nechal duši plout se světýlky vysoko nade mnou. Ležel jsem tam a poslouchal mech, jak si stěžuje, že jsme ho pomuchlali a co mu to dalo práce se znovu urovnat. Poslouchal větve, jak zpívají noční serenádu o tom, co dnes viděly. Zaposlouchal jsem se i do hlasu okolní zvířeny, která s pochopením pomrkavala kdesi v houštině. Nakonec jsem si vyslechl i omluvu větru za to, že nestačil odnést čas dost daleko.

Prostě jsem tam jen tak ležel a poslouchal vše, co mohlo mluvit a mluvilo a vše to, co mlivilo a nesmělo.

 

To by byla moje z mnoha krásných vzpomínek na můj a přitom mě nevlastní kouzelný les.

Není nad to mít nějaké místo, kde Vás čas nechá na pokoji a prostor ztrácí váhu a Vy můžete prožít a zažít krásné z krásných vzpomínek Vašeho života.

 

 

                                                                                                            Antonín Ferko (Tonko)

---