stáří a podzim

Jsem suchý, žlutý lístek. Visím na stromě a čekám až opadnu.

  Jsem starý, vetchý muž. O samotě prožívám své stáří. A přesto jdu teď se svoji vnučkou do nedalekého bukového lesa. Začalo pofukovat a vítr čechral mé šediny a shazoval listí ze stromů.

 Zavlál vítr a já se třepotám. Ale co se to děje? Cítím se nějak lehce, Já... já letím.

Letím dál od svého stromu a všeho co jsme znal.

   "Jé dědečku, podívej na to listí. Poletuje tu jak motýlci", výskala ta malá slečna pobíhajíc za padajícím listím.

Teď, když mi ve výhledu nebrání ostatní listí, vidím neskutečné krásy světa. Tam v dáli jsou stromy s lístky červenými. Proč nejsem červený? Já chci být také tak červený. A co je to fialové, co roste ze země?

Následoval jsem tu malou slečinku plnou života. Na tváři mi vykouzlila úsměv a tím prohloubila mé vrásky, jež ukazovaly světu mé stáří. Můj pohled sklouzl k zemi a tam spatřil jsem fialovou květinku. Utrhl jsem ji a přivoněl si k ní. Voněla nádherně..... a já netušil jak se jmenuje.

Let byl nádherný, letěl bych nejradši pořád, jenže zem se najednou přiblížila. Párkrát jsem poskočil a pak už zůstal jen ležet....už nikdy nepoletím.

Sotva jsem došel domů, lehl jsem si znaven na postel. Veškerá radost se vytratila s odchodem vnučky. Teď už jen čekám na příchod noci, abych mohl spát.

Začalo se stmívat. Bude noc, tu už znám. A najednou se na obloze začaly oběvovat malá světýlka. "Co to je?"

"To jsou hvězdy, hlupáčku.", ozvala se fialová květinka, jedna z těch co viděl jsem shora a teď ležím vedle jedné z nich.

"Tak o tomhle si lístky pres celý den šeptaly. To je ale nádhera."

     Přesto, že jsem byl unaven, nemohl jsem usnout a tak jsem sledoval noční oblohu. Těsně nad obzorem jsem oběvil Orion, zimní souhvězdí. Bude brzy zima a to se opět nikam nedostanu. Sníh neodhrabu, protože mi ztuhnou klouby.

Zvedl se vítr a já viděl, jak se ženou mračna. Vítr strhával zbylé lístky ze stromů na zem. Přikryla mě vrstva listí. "To ne. Teď už neuvidím hvězdy, ani slunce.."

Začalo pršet a já slyšel bubnující kapky do listí nas sebou. Vodá stéká ke mě a vsakuje do hlíny. Tak ležel jsem ve tmě na vlhké hlíně. "Takhle nechci skončit."

 Začalo pršet a já věděl, že za mnou dlouho nikdo nepřijde. Přemohly mě myšlenky na minulost...
  
Jak mladý a silný jsem byl. Pouhým dělníkem co nikdy se nemohl dostat nahoru i když jsem se snažil. Kvůli režimu. Sám se svými chmury jsem byl uvezněn do čtyř stěn.

Ne škaredých, ale tak zoufale známých.

Ta vlhká hlína a zima mě ubíjí. Když jsem na stromě zmoknul, rychle jsem uschnul a užíval si prostoru a světla, ale přesto jsem byl dole. Kvůli zákonům přírody.

První kapky deště i pohled na hvězdy mi byli zapovězeny a já se tolik chtěl dostat nahoru, ale nemohl jsem.

  "Dědo, dědečku, pojď ven. Tam ke stromům. Je tam teď uplně zlatá zem.""
  "Ale je tam na mě moc velká zima, ty můj andílku."
  "Ne dědo, na sluníčku je příjemně, tak pojď."
Už jen pohled do usměvavé tváře mi zvednul náladu a tak jsem šel.
Les, kde jsme byli před týdnem, byl nyní už bez listí. To leželo na zemi, jak zlatý koberec. A to moje sluníčko běhalo a vyhazovalo plné náruče listí do vzduchu a tak krásně se smálo, jak zvonečky.
Tak krásně se já už smát nedovedu. I přesto jsem se usmál a opět ukázal světu své vrásky stáří.

"Co, co se to děje? Já se hýbu...   ...a letííííím."
Nějaké stvoření běhalo kolem a vyhazovalo listí do vzduchu. Zůstal jsem navrchu a tak jsem se už těšil na noc, až opět uvidím hvězdy.
Tak snášela se noc a já viděl jak se zničeho nic oběvují ta krásná světýlka. jsem nadšen, když tu najednou se začali ztrácet. "Kam mizí."
A najednou mě něco zastudilo na tváři a znovu a znovu.
  "Tak proto mizí, aby k nám přilétli dolů.", zvolal jsem nadšeně.
  "Ale ne hlupáčku. to mraky skryli hvězdy a teď padá sníh.", řekla ta samá fialová květinka.
  "Ach ne. Zrovna když jsem se dostal nahoru a mohl jsem pozorovat hvězdy."

Oknem pozoruji, jak poletují vločky sněhehu k zemi, viditelné jen u pouličního osvětlení. "Dnes začíná zima brzy.", pomyslel jsem si.
Tak přišlo to čeho jsem se bál. Díky vnučce jsem se, ale dnes byl projít. Snad jakoby osudem, na poslední vycházku, než bude jaro, jestli se jej dožiji.
A přišel na mě těžký kašel...

...Tak padal sníh v tichu noci, zakrýval přírodu bílím polštářem.
   Pro některé znamenal spánek, pro jiné smrt...

"Tak dnes naposledy jsem letěl."
"Tak naposled jsem se smál"
"Tak naposled jsem viděl hvězdy, než přikryl mě příkrov sněhu."
"Tak naposled jsem viděl příkrov sněhu, než naposled zavřela se má víčka."