Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seJeště jedno U
Autor
Lakrov
„Ještě jedno?“
„Jó,“ říkám automaticky, jako bych se takhle prolévala pivem denně. Jako ti chlapi, co tu vysedávají od odpoledne až do zavíračky. Ten můj... ten ne. Ten je jiný. Je tu dneska výjimečně. Kvůli mně. Pozval mě. Potěšená. Akorát si teď odskočil, a tak nevím, kam koukat, protože všichni koukají na mě. Jsem tu jediná. Teda jediná ženská. Vlastně ještě servírka... a pípa, když už jsme v tom ženském rodu. Tři soupeřky v upoutávání pozornosti. A televize. Vypnutý zvuk, ale v záběru je taky zrovna nějaká ženská. Co, ženská, krasavice! Zlatovláska. Kde už jsem ji jen, sakra...
Už je zpátky. Mládě. Sedl si ke mě a dál žvaníme o všem možném. Jen tak, ne jako kdyby mě chtěl hned sbalit. Příjemné. Koukám, že už mám v půllitru zase jen půlku. Kolik je půlka z půlky?
„...posloucháš mě?“
Asi jsem se zamyslela a on se mezi tím na něco ptal.
„Nekoukej furt na tu televizi!“ okřikuje mě se smíchem. „Nejsi doma.“
Jenže já už jsem doma. Už vím, odkud znám tu krasavici. A znám ji už pěkně dávno.
„Ještě jedno?“
Kývnu na souhlas, protože tady se snad ani nic jiného nesmí. Žádné protesty. Jen se pokorně smířit s tím, jak ti to naservírujou. Jako v tom filmu, mrknu nenápadně na obrazovku.
„Kterej kretén!“ ulítlo mi málem nahlas.
Někdo přepnul na jiný program. Nejspíš tam bude nějaký fotbal. Pustili zvuk. Zatím jen zprávy. Televize v hospodě je zabiják normální zábavy. Všichni čumí do té její nejapné záře a tváří se, jako by je najednou zajímalo, co se za posledních pár dní stalo. Konečně prý odsoudili nějaké tři kluky, co zabili sedmnáctiletou holku. Prý chtěli zkusit, jaké to je, někoho zabít. Měli to připravené. Jak bojovku na táboře. Tomu nejstaršímu ještě není dvacet. Hovada. Nepřipomělo mi to něco?
Když jsem byla malá, ale hodně malá, tak šest nebo sedm, s jedním kámošem, Karel, kdo ví, kde je mu konec, jsme se dohodli, že zmlátíme jednu holku. Taky jen abysme zkusili, jaké to je. No - zmlátíme není to pravé slovo. Vlastně to mělo scénář. Nebo spíš filmovou předlohu. Počíhali jsme si na ní tam na té prázdné parcele na rohu. Proti Křižanovům. Bráchu jsme poslali, ať jí vyřídí, že tam za námi má přijít a hned jsme si taky rozdělili úlohy. Já ji měla svléknout kalhoty a podržet jí a Karel už měl připravený prut, že jí našvihá.
„Ještě jedno?“ už ani nečeká na souhlas a staví ho přede mě.
Svléknout kalhoty, to se lehko řekne, ale těžko udělá. Zvlášť, když ten druhý nechce. Najednou to nebylo, jako hra na doktora, kdy já pacientka, jsem se musela - teda spíš chtěla - a on mě chvíli prohlížel, pak poručil „Otočit!“ a štípnul mě do zadku. To jako že injekce. Někdy byl pacient on a já sestřička. Ale radši jsem byla pacientka.
No ale jí ty kalhoty stáhnout nešly. Nebo jen tak napůl a k tomu se hrozně mlela. Přitiskla jsem ji čelem k sobě a dostala párkrát prutem přes ruce. Tolik to bolelo, že jsem ji nakonec musela pustit a ona utekla. Vůbec neměla smysl pro hru. To já kdybych... A za necelých dvacet let se ti dva vzali. Jak to s nima asi dopadlo? Prej...
Ten vrah prý taky dostal dvacet let.
Doma to věděli ještě dřív, než jsem se vrátila. Káča užalovaná. Že jsem dostala nařezáno, to by mi zas až tolik nevadilo, kdyby to proběhlo vklidu a tichosti jako jindy. Jenže naši na mě přitom řvali: „Co z tebe vyroste...?“ a „Ještě jednou...!“ slibovali mi, a potom taky chtěli, abych jim odpovídala na nějaké blbé otázky.
Někdo přepnul ze zpráv zpátky na ten film. Sultán se zrovna vemlouvá nějakými sladkými řečičkami Angelice a ona už za chvíli sáhne po noži, ale bodnout se neodváží. Pak mu plivne do tváře... a pak to přijde. A já už to snad nevydržím. „ÚuůúŮ!“
Tři piva je asi maximum, co se do mě vejde. Honem, ať to stihnu. Na dámských tu asi nával nebude. Vracím se, podle mě sotva za minutu, a jak kdybych přišla do jiné společnosti. Nikdo najednou nemluví. Nebo s mi to jen zdá? Chlapům ztuhly úsměvy a možná nejen ty. Svištění biče, dopadajícího na Angeličina záda, už mají zřejmě za sebou. Asi už je pryč i záběr na utěšitele, co jí ošetřuje bolavé tělo. Z televize za mnou slyším už jen nějaké další tlachy z toho nudného starého filmu. Tak jsem to zase pro... meškala. A teď nic nevím; chtěla jsem vědět, co to s ostatníma bude dělat.
„Ještě jednou...“ zašeptám na celou hospodu, abych protrhla to divné ticho.
Servírka si to vyložila po svém.
„Zabil’s někdy někoho?“ obrátím se na mlčícího kámoše. „Nebo aspoň zmlátil?“
Nechápavě zavrtí hlavou. Takže ještě jednou a bude to poprvé.