Řezník

Ř E Z N Í K

V obchodu byla rozsvícená velká lampa, jež vyzařovala uměle dobělované světlo. Leskly se v něm různé druhy kachlíků, skoro se zdálo, že některé světélkují samy od sebe. Uprostřed masny stál chladící pult, ve kterém ležely vyskládané uzeniny, šunky, roštěnky a saláty. V rohu na hácích vysely salámové šišky jako oběšenci a houpaly se v průvanu.
Řezník seděl za pultem na malé židli a opíral se o stěnu. Vymrštil ruku dopředu, aby se mu rukáv vyhrnul nad zápěstí, a podíval se na hodinky. Měl ten pohyb dokonale nacvičený. Věděl, do jakého úhlu k tělu je nejlepší ruku ohnout. Přesně znal chvíli, kdy musí zalomit loket, aniž by se látka přehrnula zpátky přes pásek s časem. Bylo tři čtvrtě na sedm. Díval se na hodinky rád.
Eště patnáct minut.
Třicet deka debrecínky, prosím. Všechno? Ještě šest nožiček párků, prosím. Krůtí nebo vepřový? Radši ty vepřový. Čtyřicet dva padesát. Děkuju. Já děkuju, naschle.
Zase si sednul. Světlo mu dráždilo oči, často si je mnul.
Rmm. Zbyly saláty. Přestanu je objednávat. Stejně je od toho všechno zasejřený a nikdo to nekupuje.
Venku začínalo pršet. Řezníkovi připadalo, jako by se deštníky otevíraly nad hlavami lidí samy, lehounce se vznášely v dešti a tlumily nárazy kapek, aby chodci neohluchli nepřetržitým bubnováním. Neosobní světlo pouličních lamp se odráželo na mokrém chodníku. Cestující v projíždějících tramvajích se tvářili, jak jsou rádi, že do toho šíleného počasí nemusí. Semafory se kývávaly nad silnicí. Motory aut syčely do rytmu studeného deště.
Eště sedm minut.
Zašel dozadu, namočil v umyvadle houbičku, vymáčkl na ni trochu saponátu a vrátil se do obchodu utírat přední sklo mrazícího pultu.
Dobrý den.
Rychle houbu odhodil na zadní stůl, kde se porcovalo větší maso.
Dobrej večír, co to bude? Máte ňákou hezkou kotletu? Co tahle, je libová? Jo, ta může bejt. Sto vosumdesát. Nemáte dvacku? Nevím, počkejte … tady. Díky, naschle. Naschledanou.

Zůstal stát opíraje se o chladící box. Pozoroval silnici, všechny ty lidi, jak jezdí a chodí sem a tam. Najednou ho zaujala dívka, která právě vystoupila z jedné tramvaje, ale hned se musela zastavit, protože nebylo možné přejít z ostrůvku na chodník. Čekala dlouho. Viděl, jak ji strašně znervózňuje, že musí stát na místě. Přidržovala se jízdního řádu a pohupovala se kolem něj. Provazce aut se nakonec přetrhly a ona se rozeběhla. Utíkala těžce. Uvědomil si, že utíká k němu, do řeznictví.
Co tu chce? Kdyť je jí tak šestnáct, možná ani to ne. To bude jako chtít štangli uheráku nebo ten rajčatovej salát, co zbyl?
I samotného řezníka překvapilo, jak moc ho popudilo, že nějaká rozjiařená holka jde do jeho krámu čtyři minuty před zavírací dobou.
Dívka oběma dlaněmi odstrčila dveře a vpadla do prodejny.
Deset deka jistoty, řekla, když dorazila k pultu. Celou vahou se opřela o plexisklo chladícího boxu.
Prosím? pousmál se na ni křečovitě prodavač masa.
Nemáte? Škoda. Shánim ji celej večer. Škoda. Promiňte. Nashledanou.
Když odcházela z krámu, začaly se jí třpytit v očích bílé dlaždičky. Náhle z ničeho nic zavrávorala a upadla na podlahu. Otřela si oči a snažila se rychle vstát. Nešlo to. Rezignovaně si lehla na zem.
Řezník obešel pult a stoupnul si před ni.
Cos pila?
Holka se zvedla na rukou. Chtěla zavrtět hlavou, ale místo toho se zase svezla na podlahu a bouchla se hlavou o dlažbu.
Chvíli ji pozoroval, jak se válí po zemi. Nedalo mu to a zašel dozadu, přinesl jí maličký prošívaný polštářek.
Blikají vám dlaždičky, řekla na srozuměnou.
Občas.
Řezník vyšel před krám, přitáhnul velikou černou tabuli, na které bylo křídou napsáno: dnes má svátek Karolína zítra Vlastimil kuřecí stehno šedesát dva korun kilo.
Kolik vám je?
Třiapadesát, odpověděl, když zamykal obchod. Vzal odhozenou houbu, namočil ji a začal utírat pult.
Co s ní? Přece ji nemůžu vyhodit ven. Sama teď domů nedojde, by skočila pod ňákou tramvají. Holka pitomá, vopila se a já ji mám léčit.
Co si pila? zeptal se znova.
Pivo a ořechovici. Dívala se do stropu na lampu s bílým světlem.
Odvrátila hlavu a nevěřícně se na řezníka podívala. Máte tu moc světla, konstatovala. Jak se jmenujete?
Vlastimil.
To máte zejtra svátek?
Jo. Neměla bys ležet na tý zemi. Uvařim ti čaj.
Za ruce ji pomohl vstát. Dovedl ji ke stoličce v rohu za pultem, protože usoudil, že se z ní snad nesesune.

Šumění deště proniklo do krámu, všude se slabě ozýval rytmus dopadajících kapek. Tramvaje cinkaly. Občas někdo zatroubil.
Dívka vypila čaj, trochu se vzpamatovala a řekla, že půjde domů.
Dojdeš?
Hm.
Tak buď vopatrná, nakázal jí řezník.
Budu, nebojte. Všechno nejlepší k svátku.
Děkuju. Nechceš odvést? Já bych tě fakt vodved.
Ne, dík. Děkuju vám moc. Děkuju … nashledanou.

Deset deka jistoty … pomyslel si Vlasta.

---