Potrubí

Potrubí

Žmolkovitá tekutá šlichta neurčitě barvy se sunula potrubím. Potrubí bylo docela úzké, ale pro šlichtu to stačilo. Má za sebou už stovky metrů, ale stále se nedostala k cíly. Je už unavena z dlouhé cesty a tak zpomaluje. (Potrubí nevede jen svisle, ale má různé sklony a zatáčky, vytáčky, křižovatky?... , proto někdy jede rychle a někdy pomalu.) Její cesta je úmorná a strastiplná, ale již nepotrvá dlouho. Je na konci své cesty?

Píše se rok 2025. Je to rok, kdy jsou zločinci tvrdě utlačováni, každý druhý je obézní (z těch litrů a litrů Coca coly co denně vypijí), každý třetí nezaměstnaný a každý čtvrtý imbecilní. Velká nezaměstnanost zapříčinila krach malých společností prodávající sice drahé, ale zato kvalitní zboží. Nikdo nemá peníze, až na prezidenty a politiky. Velkovýroba vyrábí všechny potraviny už jen v prášku (aby se ušetřilo). Začali se zabudovávat takzvané jídelní potrubí.

Potrubí se rozšířilo jako ptačí chřipka (která mimochodem vyhubila 1/5 obyvatel na zemi), podlehli trendu doby, takže potrubí měl každý. (Samozřejmě na tom začali být postupem času závislí podobně jako na mobilu.) Do domácnosti se jednoduše poslala tímto potrubím již hotová jídla (snadno a levně (?) to bylo jejich heslo). Např. Guláš připomínající možná tak akorát UHO- univerzální hnědá omáčka, kaše  (to je šílenost bez chuti) a jiná jídla. Lidé nezanali chuť opravdových jídel (copak svíčová... ta vyhynula již v počátením stádiu zavádění potrubí.) Zapomněli i vařit. To obstarávaly už jen stroje a to stylem: smíchat vodu hrášek, mrkev, filety, už předem uvařené, napolo rozpatlané brambory (chutnaly po mouce... často se stávalo, že brambory byly tuhé a nedovařené tak, že pěkně křupaly), nechat ve vařící vodě několik minut a plévka á la dary přírody jsou hotovy.

I rodina Labužniců vlastnila jedno potrubí. Zrovna dnes si objednali vločkovou kaši. Objednávka by měla dojít tak kolem jedné hodiny. Paní Labužnicová tedy (jako to vždycky dělává) dala pod potrubí kastrol a jen čekala, aby mohla podávat oběd. Manžel byl v práci a tak si objednali oběd jen pro tři osoby, pro ni a pro děti.

Šlichta už viděla světlo. Už byla na okraji potrubí. Proud ji vyvrhl do plechového hrnce. (Znělo to jako stékání zvratků.) To už byl konec její cesty (i konec jí samotné)?

Paní Labužnicová zrovna uslyšela zvuk stékající kaše a začala připravovat talíře na stůl. Už stačilo udělat jen jediné... Děti, obídek!

...a dali se s chutí do toho?

Tak dobrou chuť