Monika

Jela výtahem a červenala se. Slečna jménem Monika sledovala mladou matku s kočárkem a postaršího muže, jak nervózně přešlapují v pomalu klesajícím výtahu. Náhle se panelákem rozlehl výstřel. Děcko v kočárku začalo vřískat, postarší muž se pokřižoval a mladá maminka málem omdlela, jen taktak ji Monika zachytila do náruče. Věděla, kdo se zastřelil. Ještě si dobře pamatovala poslední vteřiny, když se spolu loučili ve dveřích. Jmenoval se Bedřich, měl černé vlasy, hnědé oči a docela urostlé tělo. Olízla si vysušený horní ret, škoda že byl politik a že neměl velkou podporu mafie, mohl by i nadále krmit svého perského kocoura....

„Já chci pryč, pryč,“ vzlykala ubohá maminka.

„No paní, že se nestydíte,“ rozčiloval se postarší muž, „copak tomu chudákovi nechcete pomoci?“

„Ale co když nás zabijí,“ bědovala maminka, „jsou toho plné televizní zprávy.“

„Člověk si nevybírá,“ vložila se do rozhovoru Monika, „ale to nejlepší, co teď můžeme udělat, je sjet výtahem dolů a zavolat policii.“

„Aha,“ usmála se paní s kočárkem, „já tu mám mobilní telefon,“ a s pýchou vyndala stříbrný přístroj z kapsy. Když dohovořila s linkou 158, vítězoslavně se zašklebila: „Udělali jsme dobře, už sem jedou a abych nezapomněla, máme počkat na policii před panelákem.“

Monika se zamračila: „Nemohu, musím odnést kocourka pana Lála na operaci žaludku. Roztomilý kocourek, že? Ale kdyby mě někdo potřeboval, ať se zeptají pana Lála, určitě má na mě kontakt.“

Ještě rozzuřený starší pán a mladá maminka pokývali hlavou a poté se výtah zastavil v přízemí.

Než stačila Monika nastoupit do autobusu, zazvonil jí mobil: „Máte čas?“

„Ano, vše je v pořádku.“

„I pan Lála?“ tázal se netrpělivý hlas.

„Sledujte zprávy na Nově,“ ostatní kanály neměly takový smysl pro mrtvé, „kdo je ten poslední?“

Monika byla dlouhodobou členkou tajné služby a jako rozvázání služebního poměru musela prokázat ještě nějaké maličkosti mateřské organizaci.

„No logicky, no přece váš šéf. Když, tak už spolu nemáme nic společného. Žádné telefonáty, žádné záznamy o vás v ústředí.“

„Tak díky,“ a zavěsila. Měla docela radost, že již bude volná. Jenom ještě zabít svého šéfa. Základní otázka nebyla „jestli“ ale „jak“. Nakonec se rozhodla pro standardní způsob, vždyť už nějak dobu neskrývá sympatie, které chová k její odvedené práci a především k její osobě.

„Ahoj Moniko,“ pozdravil ji šéf, jakmile otevřela dveře. Měl nějakou dobrou nálada.

„Ahoj Karle,“ pověsila zelené sáčko na věšák, „jako obvykle hladce a sladce.“

„Konečně bys mi měla ukázat, jak to děláš?“

Je to ale hlupák, myslela, že to bude napínavější, ale on si přímo o tu kulku říká.

„Chceš to jako všichni před tebou a naostro?“

„Ano,“ vyřkl s nadšením jako na svatbě, naštěstí se již před několika lety rozvedl.

Položila lesklou pistoli na stůl, a upřela na něho hluboké černé oči: „Mám vás zabít. Buď vás mohu hned zastřelit, nebo ...“ rozpustila si vlasy, „nebo si ještě užijeme a pak se zastřelíte sám.“

„Ano,“ vykřikl vzrušením. Všichni si vybrali tu poslední možnost kromě jednoho impotenta, kterého musela dlouho přesvědčovat, že rozkoš bude dostatečně dlouhá, aby se i jeho trocha potence probudila k životu. Nakonec ho přesvědčila.

„Slibujete?“ a svlékla si tričko.

„Ano.“

„Máte vlastní zbraň?“ a svlékla si ponožky. Připadalo jí to směšné, ale dělala to většinou ze zvyku.

„Ano,“ svlékla si černé kalhoty a přehodila je podle puků na věšák.

Její šéf měl dobrou kancelář. Velké zrcadlo odráželo její tělo v plné velikosti tak ostře, že byla spíše více vzrušená ze své odrazu než z Karla a jeho výkonu. Bylo jí ho líto, vyčerpaně ležel na stole a blaženě se usmíval. Bohužel patřil k horšímu průměru, bohudík už to měla za sebou. Musela Karla dvakrát pobízet, aby se oblékl.

Uklidila si svoji pistoli: „Máš pět minut, jinak přijdu znovu, zastřelím tě a zohavím tvou mrtvolu k nepoznání.“

Koukal na ni trochu pomateně, ale celkem brzy mu došlo, že Monika nežertuje. Vzala si sáčko z věšáku a odešla.

Zrovna ji přinesli kávu v restaurace naproti kanceláři, když se ozval výstřel. Byla moc horká, za pět minut přijela sanitka. Za další tři minuty policie. Za další čtvrthodinku se dostavil i černý vůz. Dnešek byl poslední den, kdy se Monika dívala na zprávy na Nově. Poté večeřela již ve čtvrt na osm.