Damned

..taky se na Tebe moc těším. Líbám Tě, Damned…

Klepl do enteru a koutkem oka mrkl na monitor, jestli je vše na místě. Odstrčil se od stolu, zvrátil hlavu a zavřel oči. V jeho mysli se okamžitě ozval pochybovačný hlas. "Hlupáku, jak jsi tohle mohl dopustit? Jako bys nevěděl, jak to skončí." Snažil se své druhé já umlčet: „Buď ticho! Musím ji poznat. Je tak výjimečná.“

Ester poznal koncem zimy. Stále ještě práce neschopná, ale už ne tak nemocná, aby musela ležet v posteli, trávila čas rekonvalescence na chatu. Ihned ho zaujala svou upřímností, přehledem, obratností, s níž skládala slova do vět. Málo žen jejího věku se jí mohlo rovnat. Alespoň on měl ten pocit. Líbila se mu její otevřenost třeba i v tom, že Ester neznamenalo jen její přezdívku, ale i skutečné jméno.

Povídali si spoustu hodin o kultuře, přírodě, víře, práci a svých zálibách, jen se oba úzkostlivě vyhýbali tématům souvisejících s rodinou a vztahy. Jednoho večera ovšem hovor nabyl na důvěrnosti. Svěřila se mu, že žije sama v bytě po rodičích, kteří zahynuli při autonehodě, když jí bylo 19 let. Několik let žila s přítelem, než se odstěhoval k jiné ženě. Na oplátku jí napsal o svých rodičích, jež nikdy nepoznal a že je tak dlouho sám, že ani nepamatuje dobu, kdy někoho měl.

Od toho večera nastal zlom. Neodvratně je cosi k sobě přitahovalo a jejich hovory se stávaly důvěrnějšími. Ester obdivovala jeho neuvěřitelný přehled a hluboké znalosti ve všech odvětvích lidského konání. Proto večer co večer dychtivě usedala k počítači, těšíc se na nový rozhovor a srdce se jí vždy silně rozbušilo, když už jí tam čekala blikající zpráva.

Jak plynul čas, stále častěji se přistihla při představách, jak asi vypadá „její“ Damned. A tak při jednom z následujících hovorů, posilněna sklenicí vína, sebrala odvahu a požádala ho o fotografii. Trvalo dlouho, než odpověděl, ale potěšilo ji, že místo vyhýbavé odpovědi přišel obrázek, ze kterého se uhrančivýma očima díval pohledný muž středních let. Jestliže doteď nevěděla jistě, co k němu cítí, pak nyní se vše zdálo nad slunce jasné. Okouzlena jeho tváří, snila o romantické schůzce a večeři při svíčkách, tanci pod hvězdnou oblohou a probuzení v jeho objetí.

Přesto ji zaskočilo, když ji v další zprávě pozval v sobotu na večeři.

Celý den přemýšlela nad jejich setkáním. Oblékla si nové šaty, pečlivě se nalíčila a zavolala si taxi. Dneska byl výjimečný den, proto nešetřila. Zaplatila za odvoz, vystoupila a nervózně se rozhlédla. Stál u vchodu a ihned, jak ji uviděl, vyšel jí vstříc. Jeho oči ji sjížděly odshora dolů a na tváři měl příjemný úsměv. „Dobrý večer, Ester,“ pronesl příjemným basem.

„Dobrý večer,“ špitla tiše.

„Promiňte, nepředstavil jsem se. Jmenuji se Adam. Vy mě znáte pouze pod přezdívkou Damned,“ řekl a podal jí ruku. „Půjdeme povečeřet, nebo nemáte hlad?“ ptal se žertovně, aby zlehčil situaci. Usmála se. Ve světle pouličních lamp se zdála o moc krásnější, než na fotografii.

Během večeře jejich hovor přeskakoval z lehkých konverzačních témat k osobnějším. Měli k sobě velice blízko, a tak čas vymezený jejich schůzce rychle uplynul. Před restaurací Adam zastavil taxík, nechal je odvézt až před její dům a požádal řidiče, aby na něj počkal. Doprovodil Ester ke dveřím. „Děkuji za krásný večer. Smím tě zase brzy vidět?“ usmál se.

„I pro mě to byl hezký večer a ráda bych si vše zopakovala. Jen myslím, že můžeme jít třeba jen na procházku k řece. Co ty na to?“ Šibalsky mrkla.

Nadšeně kývl hlavou. „Dobrou noc, Ester,“ zašeptal jí do ucha a něžně políbil.

„Dobrou noc, Adame,“ pronesla tiše a vymanila se z jeho objetí, přestože si přála zůstat. Počkal, dokud za ní dveře nezaklaply, nasedl do taxíku a řidiči prozradil, kam má jet.

Doma se svlékl a posadil se se sklenkou vína do pohodlného křesla. Tak dobře se dlouho necítil, ale vnitřní hlas mu nedal pokoj a stále opakoval, že by si měl uvědomit, co potřebuje. K čemu je mu ten směšný hřejivý pocit, když nutně potřebuje lidskou krev. Jak dlouho se jí už nenapil? Jak dlouho ještě může oddalovat nezvratné?

Sedl k počítači a přihlásil se na jeden z chatů. Ne kvůli Ester. Tentokrát z jiného důvodu. Internet mu poskytoval přesně ten druh seznámení, které potřeboval. Nehledal žádný vztah, ani chvilkové rozptýlení - potřeboval krev. Ano, krev. Nebyl totiž člověk, přestože tak vypadal, ale tím, co lidé většinou považovali za báchorku a směšné výmysly ke strašení dětí. Byl upír, i když to označení neměl rád. Nelhal, když Ester psal, že už ani nepamatuje na své rodiče. Snad ani žádné neměl. Zažil toho tolik... Mor, války, doby blahobytu a bezstarostnosti, kdy si mohl vybírat, kdo mu padne za oběť. Vzpomínal si, kdy tvorů jeho druhu žilo více. Teď však dobrých 150 let žádného nepotkal. Cítil se tak sám, zoufale sám. Měl i dny, kdy proklínal celý svůj druh i život, který žil. Neměl však na výběr.

Hodiny sice ukazovaly pár minut po druhé, ale několik opuštěných žen zde vyhlíželo muže na jednu noc. Za příslib nevelkého obnosu byly ochotné riskovat setkání a sex s kýmkoli. Dal se do řeči s jednou, co se neváhala sejít po půlhodinovém hovoru v malém baru na předměstí. Netušila, že tentokrát ji čeká dobrodružství poslední.

Vrátil se domů až nad ránem. Toulal se zaplivanými ulicemi a přestože bezejmenná žena, kterou nechal bez života sedět na autobusové zastávce, představovala jeho snad tisící oběť, stále viděl její vyděšenou tvář. Nikdy si nepřipadal tak odporný a jiný jako dnes. Myslel na Ester a pociťoval velký strach. „Páni, kdo to kdy viděl. Zamilovaný upír. Jsi směšný, víš to?“vysmíval se mu hlas v jeho hlavě. Nemohl ani spát, a tak bezcílně brouzdal po stránkách, dokud se mu nerozblikala zpráva, kde mu Ester navrhovala odpolední procházku parkem. Odepsal, že tam bude a jak moc se těší na setkání. Prvotní radost ale po chvíli vystřídal strach. Strach z toho, že by jí mohl ublížit.

Odpoledne čekal na smluveném místě, na očích brýle proti slunci. Navzdory všem pověrám o jeho druhu mu slunce vadilo jen na oči, a proto bez brýlí skoro nevycházel. Vždy se musel smát, když četl a nebo viděl nějaké dílo zabývající se tématikou vampyrismu. Krom skutečnosti, že čas od času potřeboval pozřít lidskou krev, bez níž jeho tělo neregenerovalo a také toho, že měl mnohem vyvinutější smysly a sílu, se nijak nelišil od lidí.

Už z dálky viděl Ester, jak mu s úsměvem na rtech mávala na pozdrav. „Pěkné odpoledne, Adame,“ řekla vesele.

„Ahoj, moc ti to dneska sluší,“ odpověděl zamyšleně. Cítil mravenčení v celém těle, když ho objala a políbila.

„Dneska tě zavedu na místo, kde jsi ještě jistě nikdy nebyl. Myslím, že si máme, co o samotě povídat,“ zašeptala tajemným hlasem. Pak ho vzala za ruku a tiše vedla po pěšince, kudy mnoho lidí nechodilo. „Kdybys jen věděla, jak moc ti toho musím říct," pomyslel si. Nechal se zavést na opuštěné místo u malého bahnitého jezírka. Posadili se na oprýskanou lavičku a chvíli jen mlčeli.

Ticho přerušil jeho hlas. „Musím ti něco velice důležitého říct.“

Otočila hlavu a upřela na něj své velké zelené oči. „Nechceš mi snad říct, že jsi ženatý, nebo tak něco?“ vykoktala sevřeným hlasem.

„Ne, to nejsem. Nikdy jsem ti nelhal, ale prosím, nepřerušuj mě.“ Polkl naprázdno, protože nevěděl, jak má začít. Pak ale několika slovy své tajemství vyzradil. Vysvětlil jí, co je zač. „Mám strach, abych ti neublížil. S tím bych nedokázal žít,“ uzavřel a podíval na její údivem strnulou bledou tvář.

„To ne! Tohle přece není pravda! Proč mi lžeš?“ vykřikla. „Tak řekni, že to je jen vtip, že sis vše jen vymyslel?! Adame!“ křičela zoufale a po tváři se jí kutálely slzy. "To je horší, než kdybys mi pověděl pravdu! Jeslti jsi ženatý, tak mi řekni."

„Nelhal jsem. Nedokázal bych ti takhle lhát. Řekl jsem ti čistou pravdu,“ snažil se jí uklidnit a obejmout okolo ramen. Vytrhla se z jeho náruče a běžela po cestě pryč. „Ester, počkej! Neutíkej! Ester!“ volal a pak se rozběhl za ní.

Běžela jako smyslů zbavená. Klopýtala, protože měla oči plné slz a hlavou jí běžely myšlenky, proč jí tohle udělal. Vždyť stačilo říct, že o ni nestojí. Nemusel si přece vymýšlet tak absurdní výmluvu! Nebo to byl jen blázen, kterému sedla na lep?
Skřípění brzd a zvuk klaksonu ji vrátily do reality. Stála uprostřed silnice, po které se vysokou rychlostí řítil náklaďák. Než stačila cokoli udělat, ucítila tupý náraz a vše se propadlo do tmy.

Adam celou tu hrůzu viděl, ale nemohl střetu zabránit. Doběhl na místo, kde na silnici leželo bezvládné Esteřino tělo - nad ním třesoucí se řidič. Adam se sesunul na zem k ní, položil si její hlavu do klína a pokusil se nahmatat tep. Žádný necítil. Chtělo se mu strašně křičet, ale místo toho pevně sevřel její tělo v náručí a hlasitě se rozvzlykal. Cítil, jak mu po rukách stéká stále teplá krev, ze které se mu zvedal žaludek. Seděl bez hnutí, dokud nepřijela policie a její ostatky nebyly naloženy do pohřebního vozu.

Zadrnčel zvonek. Temným pokojem plným zatuchlého vzduchu se nesly šouravé kroky. Otevřely se dveře a v nich se objevil vyhublý, vetchý stařec. „Dobrý den, pane. Nesu vám poštu a noviny,“oznámil suše mladý chlapec v pošťácké uniformě. Adam natáhl svou kostnatou ruku a podal chlapci za jeho službu minci. Vrátil se zpět do svého křesla a zavřel oči, podél kterých se rýsovaly desítky vrásek.

---