Krev - jiné kapitoly

Přeběhl

 na druhý chodník a štrádoval si to přímo do trafiky. Chtěl jen cigarety, poslední věc, která mu dodávala jistotu nějakého smyslu. Ovšem moc dobře věděl, že ho ani nezabijí ani nijak jinak neublíží, dokonce se ani nemusel bát závislosti a dokonce mu kouření moc nevonělo, ale byla to jeho záchrana, kterou možná ani nepotřeboval.

 Pomalu se blížil k tramvajové zastávce, odhodil zbytek cigarety na zem a nedopalek zašlápl, velice si ten pohyb vychutnával, jako by tím zašlapával něco víc, než jen cigaretu. Pak se napřímil, podíval se na hodinky schované pod dlouhým rukávem černého koženého kabátu. Bylo něco po desáté večer, to se město už dávno nořilo ve tmě, kterou narušovala jen projíždějící auta a pouliční osvětlení. Na zastávce nebyl zdaleka sám, na tramvaj čekali ještě dva lidé, starší muž s nepřítomným výrazem a stařeckou holý v ruce a mladá dívka, které nemohlo být více než šestnáct. Klepala se zimou jako osika a to ho zaujalo. Koukal se na ní a chvilku přemýšlel, zda je čas na další cigaretu. Nakonec se ještě jednou podíval na hodinky, protože úplně zapomněl, kolik bylo, když se před pěti sekundami díval a zapálil si.

 Tramvaj slyšel už z dálky, jak vjíždí do zatáčky této docela klidné a tiché ulice. Vlastně si chvilku v duchu říkal jak je možné, že je zde vlastně zastávka. Pohled na přijíždějící tramvaj mu však myšlenku na zastávku nahradil myšlenkou na slečnu, která toužebně pohlédla směrem k přijíždějící a vyhřáté tramvaje.

 Tramvaj se blížila, začala brzdit, načež dívka vystartovala ze svého úkrytu a netrpělivě pošlapovala, dokud konečně tramvaj nezastavila. Sledoval ji pečlivě, ale tak, aby to na první ani druhý pohled nebylo poznat, připadal si trochu jako šmírák a také, že jím byl; alespoň tentokrát.

 Dívka se rychle usadila a opět se schoulila, aby se co nejvíce zahřála, starší pán si s vypětím všech sil sedl, jen on si stoupl do zadu a oba pozoroval, vlastně ne jen je. Ve voze byli ještě další tři lidé, všechno muži a nikdo z nich ho opravdu nezaujal, spíše ho pobavila řeč, kterou se bavili. Samozřejmě jim rozuměl, ale přesto se jejich mluva zcela odlišovala. Však to byli nějací pracanti v montérkách a nemohl čekat nic víc, ale o to více se bavil.

 Po deseti minutách se tramvaj začala vyprazdňovat, nejdříve ji opustil ten roztřesený starý pán se svou holí, což bylo i pravděpodobné. V té zimě a vzhledem k jeho stáří se dalo předpokládat, že si chtěl akorát zkrátit pro něj jinak velice dlouhou cestu. Po něm následovali dělníci, kteří neustále diskutovali o marťanech a podobných nesmyslech. Poslední zbyla mladá kráska už přeci jenom trochu rozmrzlá, ale zatím se jí nikam nechtělo.

 Nakonec přeci jen vystoupila, téměř na konečný a on se vydal za ní. Nevšimla si ho nebo nevšímala, to bylo jedno, protože nebyla tak jako tak nervózní. Alespoň zatím, protože v ulici co šla najednou začali zhasínat světla. Ohlédla se, nikde nikdo, ale tma se blížila. Jen dvě světla, zahlédla siluetu, téměř vykřikla, ale než ten moment přišle, byla všechna světla zhasnutá.

 „Pššššt!“ chytil ji do náruče a rukou zakryl ústa. Její duši zaplavila neuvěřitelná směsice hrůzy a bezmoci. Ani se nehnula, byla tímto neuvěřitelně bizarním zážitkem téměř paralyzována. „Musíš být potichu.“ Řekl ledovým bezcitným hlasem, ale měl k tomu svůj důvod, věděl totiž to, co ta nebohá duše nemohla tušit, nebyli sami.

 Nikdy nevěděl, jak na to přišel, ale řídil se jen svým instinktem, instinkt ho zavedl na zastávku tramvaje, instinkt mu řekl, že jí má sledovat a instinkt mu řekl, proč je lepší tma, než světlo.

                                                                        ***

Zvuk tříštící se elektroniky jí uvedl do nového dne, když si nedala pozor při vypínání budíku, vztekle zaklela a posadila se na postel. Promnula si oči rozhrnula záclony, pokoj v ten moment rozsvítil sluneční svit příjemným ranním světlem. Otevřela okno, aby se takhle po ránu nadýchala krásného čerstvého vzduchu. To člověka okamžitě probere a ještě mu to do těla rozlije energii na celý den.

 Zašla do koupelny, svlékla se a vlezla do sprchy. Voda smáčela její krásné mladé nahé tělo, její světlou pleť, její pevná ňadra. Horká koupel jí uklidnila a uvolnila, jakoby to mělo být naposled.

                                                                        ***

V té děsivé tmě se opravdu něco pohybovalo, jen takové siluety, nic konkrétního. Kromě jejího dechu nebylo slyšet žádný zvuk, byla zoufalá, bezmocná a tichá. Pustil ji z náruče a uvolnil ústa, jestli poslechne jeho rady, bylo na ní. Rozhlédl se kolem sebe a viděl je, jednoho po druhém. Byli to ti dva psychopati, co o nich už párkrát slyšel. Nikdy se nedrželi pravidel, ale nikdo je nelovil, možná to bylo tím, že kromě něho a jeho lidí, neměl o těchto dvou nikdo jiný tušení.

 Byli potichu a kmitali sebou, věděli, kdo je s ní, věděli, že nemohou nic, ale také nemohli jen tak odejít, chtěli ji. Pozorovali dívku svýma temnýma očima. Jejich pohledy vždy zabrousili i k němu, on je neopětoval, věděl přesně co nemá dělat a co naopak má.

 Ozvalo se jemné zavzlykání, to už dívka nevydržela tu strašlivou hrůzu a nervy vypověděli poslušnost. Najednou, jakoby se čas zastavil, oba muži se zašklebili a obrátili se směrem k ní, v tem samý okamžik se na jeho tváři objevila zloba a v ten samí okamžik to začalo. „Utíkej!“ zašeptal, ani nevěděla odkud, ale dala se na pomalý, hrůzostrašný útěk, útěk ulicí, kde nesvítilo jediné světlo.

                                                                        ***

Nastoupila do auta, evidentně unavená z těžkého pracovního dne, nebýt krásného ranního probuzení, měla by co dělat, aby neusnula za volantem. Jako obvykle se cestou domu zasekla v zácpě, klasický denní stereotyp. Už měsíce si říká, že bude raději jezdit příměstskou linkou, leč to zatím vždy odkládala a doba, kdy toho začala litovat se blížila.

                                                                        ***

Okamžik, který proběhl se rovnal dvěma vteřinám, psychopatická dvojice okamžitě vyskočila a dala se do běhu, stejně tak on, vědom si toho, že ty dva hlupáci pro něj nejsou zase takovou překážkou, jsou však překážkou pro ni a oni jsou ti, kdo jsou dva.

 Běžela, neohlížela se, slzy ji tekly po tvářích, sil už jí moc nezbývalo a tělo pomalu chablo pod emocionálním nátlakem, přesto se držela a neomdlela, nepadla na zem, kde by ji čekala šílená smrt.

 Jako hladoví psi teď vypadali dva zabijáci, maniaci, kterým se nepochopitelně nechala svoboda. Běželi tak rychle, že dívčin náskok byl spíše směšný, ale i to on potřeboval, potřeboval toho využít. Vytáhl nůž a mrštil ho za běhu po jednom z těch dvou, čímž ho zpomalil. Pak ho předběhl, vyndal mu ze zad svůj nůž a sekl s ním po vedle běžícím, který však stačil zareagovat, přestal si na chvilku všímat té holky a ohnal se, ale přesně tak, aby tím nabídl svou ruku, která ani nestačila dopadnout na zem, když mu jedním ladným pohybem rozřízl hrdlo. Ve vzduchu to zajiskřilo. Druhý vrah se ještě potácel, v zoufalství se snažil doběhnout ztracenou dívku, byla to marná snaha, kterou si uvědomil, když už bylo pozdě. Jediná bodná rána ho poslala do pekla. Během čtyř vteřin bylo po všem.

                                                                        ***

Vjela do své ulice, byla už tma. Vždycky si říkala, že by měla končit dříve, ale svou, i když náročnou, práci milovala. Už se blížila, blížila se ke své svatyni. Trochu zrychlila, stejně tu nikdy nikdo nechodil, ovšem dnešek byl výjimečný. Najednou zhasla světla v ulici, zhasla světla u auta, vypnul se motor. Vzduchem prosvištěl elektrický výboj a než stihla šlápnout na brzdy, ozvala se rána a rozsvítila se světla.

                                                                        ***

Ozvala se rána a skučení brzd, ve stejný moment se rozsvítily některé lampy. Stál teď na ulici, svědkem paradoxní situace. Osvětlovaly ho světla od auta a to, co se snažil zachránit, teď leželo nehybně na silnici. Chvilku se koukal do zmatené tváře nádherné ženy za volantem a chvilku na padlého anděla, ležícího v kaluži krve. Netrvalo ani vteřinu, než se opět pohledem vrátil k ženě za volantem, netrvalo ani vteřinu, než se mu v žilách nahromadil vztek, netrvalo ani vteřinu, než vycenil své tesáky a za další vteřinu už za volantem žádná žena nebyla. Ležela v jeho obětí, vedle dívky, bez pomoci a bez krve... ani kapky krve.