Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Cinkoty zvonečků v bílém pouzdře,
rozezní klavír v mojí hlavě,
dívám se poslouchám někdy moc moudře,
kdo asi vzpoměl si v téhleté době.
Lehoučce poslouchám zvonků hlas,
poté ho přeruším svojím haló,
s pocitem úzkosti ptám se zas,
copak se děje copak se stalo?
Na druhém konci pupeční sňůry,
ozve se hlásek smělý,
miláčku zaplaš ty tvoje můry,
vzpoměň si na to jak jsi skvělý.
Dědeček mrazík projde kolem,
od hlavy k patě a pak zpět,
tělo pak zalije jeden oheň,
rozkvete krásný lásky květ.
Slyšet tvůj hlas je jako balzám,
na všechny útrapy dne,
miláčku jsem tady úplně svázán,
jinak bych rozlít se za tebou hned.
Útrapy, slasti, krásu a něhu,
tajemná víra v toho druhého,
slova jsou plachá pohled má sílu,
je to tak prosté proboha živého.
Krása duše věčná je,
víc a víc poznávám tě,
nemohu za to co ve mě je,
jen mohu říct miluji tě.
Jsou to jen slova a nic víc,
já přál bych si je naplnit,
tím co je ve mě víc a víc,
co slovy nejde vyjádřit.
Slova jak balón lechce vzlétnou,
a unesou nás do oblak,
já budu adam a ty evou,
za lože poslouží nám bílý mrak.
V oblacích zapomenem na ty strasti,
budu jen já a ty,
ztratíme se v nekonečné slasti,
protože já a ty jsme my.
Písmák