Bez ambic na vylíhnutí

Oči už ani neotvíral, připadalo mu to zbytečné, za víčky se toho odehrávalo tolik, svět byl pestřejší, tak jako pod vodou nebo když se v hladině horského jezera odráží ve slunci se třpytící krystalky sněhu, to pak člověk vidí tisíce odstínů bílé, vše je bílé a přitom barevné, slepota je krásnější než šedivá skutečnost, černá dávno není protikladem bílé, prostor narůstá a zmenšuje se podle přání, nejrychlejší stavba na světě a jak precizní, pokud vás ovšem nenapadne vymyslet něco nedokonalého, pohrát si s prasklinou ve stropě či oprýskanou zdí, soukromá architektura osobního univerza, také je možno prostor netvořit, nechat ho plynout a zabalit se do hudby, jako do měkoučké kukly, bez ambic na vylíhnutí, je prostě lépe zůstávat za hradbou víček, aby…

Protože…