Volná jako pták.

Tohle dílo už tu bylo před půlrokem, ale pak jsem na něm dost dlouho a dost usilovně dělala a tohle je finální (troufám si tvrdit, že kvalitnější a propracovanější) verze. děkuji za všechny názory

Volná jako pták


Ležela naznak v trávě a poslouchala šustění větru v korunách stromů. Nechala myšlenky volně proplouvat hlavou a vychutnávala klid všude kolem. Najednou si všimla drobného ptáka na blízké větvi.

Poštolka ostražitým okem pozorovala okolí.

Na chvíli se nechala unést představami, jak brázdí vzduch a z výšky sleduje život. Nikým nespoutaná a svá.

Pak zatřepetala křídly a ztratila se mezi stromy.



***



Vzduch byl horký až k zalknutí a cesta lesem vedla přes kořeny do prudkého kopce. Seskočila z kola a utřela si zpocené čelo. Konečně byla na místě.

Znaveně odhodila kolo do trávy a sedla si do stínu. Stébla trávy ji pošimrávaly na nahých stehnech a kapky potu stékaly po zádech.

Dívala se na polorozbořenou budovu, ve střeše několik žalostně vypadajících děr, bodláky a kopřivy bránily k přístupu ke dveřím.

Tak tady bydleli. Před sedmnácti lety, když její maminka vystavovala na obdiv své zaoblující se bříško, v němž se tvořil nový život. Otec nejspíš vydělával peníze, zařizovali tenhle dům a těšili se na příchod očekávaného drobečka, milovali se a byli šťastní.

Tak si to alespoň vždycky představovala. Ale pravdu už se nikdy nedozví. Z vyprávění věděla, že byla po té nehodě pár měsíců v kojeňáku, než dostala novou mámu. A tátu. Ty, od kterých teď utíká.

Dům jí bude už za rok patřit. Po sedmnácti letech chátrání mu moc noblesy nezbylo.

Vzdychla a postavila se na nohy.

Zámek po chvíli zápolení povolil a dveře ji se zaskřípěním vpustily dovnitř. Hned se rozkašlala ze zatuchlého těžkého vzduchu, v němž poletovaly částice prachu.

Proti dveřím viselo zrcadlo, ozdobný vyřezávaný rám pokrytý pavučinami a prachem. Zkoumavě se na sebe podívala. Zlatavé vlasy, co se jindy tak spontánně kroutily do prstýnků - Honza ji rád škádlil, že je má jako hřívu - jí teď visely zplihle do obličeje.

Při vzpomínce na Honzu se usmála. Odtrhla oči od pokřiveného zrcadla a vešla do útrob domu. Čeká ji tu ještě hodně práce.



***



"A vaši ví, kde seš, Míšo? Nemají o tebe starost?" zeptal se Honza, když spolu o dva dny později bok po boku stoupali lesem. Horko od rána nepolevilo a propocená trička se jim lepila na kůži.

"Ne, nemají. Vlastně jsem jim to tak nějak řekla, že odcházím." Zastavila a vážně se na něj podívala. "Zase jsme se pohádali. Už toho mám dost, Honzo... nenechám se mlátit a..." hlas se jí roztřásl. "Rok... už jenom jeden rok, kterej strávím tady, a pak už nic nemůžou, budu dospělá... budu volná!" zasmála se.

Zadýchaní dorazili na místo. Vděčně vkročili do chládku starého domu.

"Mám připravený jen dva pokoje, kuchyni a obývák, to mi stačí. No... neteče tu voda, nejde plyn, ale to by šlo uchodit, viď?" s nadějí se na něj podívala.

"A zbytek místností taky třeba někdy připravím." V duchu se viděla, jak prochází opraveným a útulně zařízeným domem, kde z každé maličkosti dýchá kousek její osobnosti, jak se cítí samostatná a doma.

Sedli si na polštářky v obýváku.

"Je to tu skvělý!" řekl, když viděl, jak na něm Michaela visí očima a čeká na pochvalu. Pyšně se zapýřila.

"Je fajn, že máš kam jít. Sice trochu na samotě, v lese... a budeš tu sama... to ti nevadí?"

"Ne," slastně se natáhla naznak. "Protože brzy se už zbavím pěstounů a navíc, třeba tu nebudu pořád sama... třeba najdu někoho, kdo tady bude se mnou, a pak to nebude jen opuštěná chalupa v lese, ale..." nadzvedla se na loktech a zadívala se Honzovi do očí, "...hnízdečko lásky."

Honza zčervenal. Sklopil oči a rychle se snažil zamluvit trapné ticho.

"No... tak, co kdybychom se šli projít? Prozkoumat terén a zdejší lesy?"

Hodnou chvíli kráčeli mlčky. Michaela jen vstřebávala atmosféru. S každým nádechem se jí v těle rozlévala pohoda a pocit štěstí.

"Víš," nadhodila, "koupím si psa. Ne, vezmu si nějakýho z útulku. Bude to fajn společník na procházky do lesa. A jen co dodělám školu, začnu pracovat a postupně opravím a zařídím ten barák. Bude to krásný, nemyslíš?" zajíkala se nadšením.

Honza mlčky přikyvoval. Hlavou se mu honilo, že teď je teplo, ale co v zimě, jak bude topit? Kde vezme peníze? A rodiče ji určitě nenechají bydlet samotnou v opuštěné chalupě ... Nedokázal jí však cokoliv říct. Míša neměla moc kamarádek. Vlastně žádné. Nikdo nechápal vysněný svět, ve kterém tak ráda žila.

Díval se na Michaelu z boku, jak vesele přeskakuje kořeny, myšlenkami stále někde ve své šťastné budoucnosti. Pocítil najednou hroznou chuť vzít ji za ruku a než si stačil cokoliv uvědomit, cítil teplo její drobné dlaně ve své.

Neucukla. Překvapeně se usmála a oplatila stisk. Zbytek cesty šli mlčky ruku v ruce.

Loučili se, když už slunko přestalo hřát a schovalo se za lesy.

"Míšo... ehm, přijď příští pátek ke mně domů na oslavu na narozenin!" dostal ze sebe nervózně.

"Ne, děkuji. To by fakt nebylo pro mě, velkej večírek, spousta lidí a alkoholu. Ne, promiň."

Zklamaně postával a váhal, jestli ji má políbit. Neodhodlal se, ale přesto se domů odcházel se zvláštním příslibem naděje.



***



Vzbudilo ji zvonění mobilu. Jen neochotně vylezla ze starého gauče, prožraného od molů. Přičichla k tričku, které včera večer pohodila přes židli. Bylo cítit potem. Všechno oblečení nechala doma. Vzala si jen peněženku, mobil a klíč k jejímu novému vysněnému životu. Vzdychla.

Ve třídě si jí jako obvykle nikdo nevšímal a při hodině zasněně hleděla z okna. Probral ji až nekompromisní hlas třídní, který nepřipouštěl námitky.

"A všichni budou mít zítra podepsaný ty známky od rodičů, rozumíte, osobně si to zkontroluji!"

Rozbušilo se jí srdce. Jít domů? Ne, prostě si podpis zfalšuje, to přece nikdo nepozná. Sevřel se jí žaludek.

Když se odpoledne sešli na náměstí s Honzou, hned to poznal.

"Měla bys tam jít," řekl rozhodně, když se mu svěřila. "Ne kvůli těm známkám, ale celkově. Musíte si to vyříkat jako dospělí lidé, a ne se před nima schovávat, vždyť, přiznej si to, pořád je na spoustu věcí potřebuješ."

Zamyšleně přikývla.

"Dochází mi peníze, budu potřebovat aspoň to pitomý kapesný, jinak nevyžiju, ale hned o prázdninách si najdu brigádu. A navíc," vzpomněla si pak, "nemám co na sebe. Zajdu tam hned teď, třeba se domluvíme nějak po dobrým a oni budou ještě rádi, že mě nebudou mít na krku."

Usmála se nepřesvědčivě.

"Pojď mě doprovodit."

Došli spolu před jeden z těch zapadlých špinavých paneláků, kde bylo po chodbách cítit psími výkaly a z bytů se ozýval řev hádajících se manželů. Honzu nechala venku a odhodlaně vyběhla do třetího patra. Tiše odemkla a nejistě zavolala dovnitř bytu:

"Ahoj, je někdo doma?"

Netrvalo to ani minutu a ve dveřích na chodbu se objevila její zákonná matka. Menší podsaditá žena s odrostlou barvou na zničených vlasech, ztrhanými rysy a tmavými kruhy pod očima od cigaret a alkoholu.

Chvíli si ji měřila vodnatýma očima a pak jí nečekaně vrazila takovou facku, až se Michaela praštila o dveře.

"Kde jsi kurva byla!" zařvala nepříčetně a napřahovala ruku k další facce.

Michaela uskočila, v očích slzy bolesti a lítosti. Odhodlání zůstat klidná bylo to tam. Cítila se uražená až na dno své duše, ublížená a byla rozhodnutá radši zemřít hlady, než se ještě někdy vrátit do tohohle hrozného baráku.

"Pryč! A taky tam zůstanu, jdu si jenom pro svoje věci!" zakřičela a rychle vběhla do pokoje.

Třesoucíma se rukama sbírala, na co přišla. Oblečení, doklady, knížky, učení. V uších jí hučela krev, neslyšela ani řev matky.

"Michalo!"

Už s plnou náručí věcí brala za kliku.

"Michalo, jestli teď odejdeš z těch dveří... budeš toho litovat! Zavolám sociálku, žes utekla z domova! Byli jsme na tebe moc mírní, jsi nevděčnej fakan...!"

Zabouchla za sebou dveře a bez ohlížení vyběhla ven, přímo do náruče Honzovi.



***



"A říkala takový kecy, že mě nechá zavřít do děcáku a tak..." vyprávěla mu, když už seděli doma. V jejím domě.

Nepřítomně koukala z okna, kde vítr roztančil stromy a mračna byla čím dál těžší a tmavší.

"Co chceš dělat?" zeptal se tiše. "Víš... proč se k nim nevrátíš a rok prostě nevydržíš. Pak už budeš dospělá, hm?" řekl povzbudivě.

"Nevím, já fakt nevím," zašeptala a prsty kopírovala dráhu prvních dešťových kapek stékajících po skle.

Zavřela oči. Dvě velké slzy opustily hradbu řas a pomalu stékaly po lících. Jak si teď přála být volná, vznést se nad tenhle svět plný bolesti, celý život se jen procházet po lese, bosýma nohama se bořit do zaroseného mechu, poslouchat ptáky a žít mezi vílami a jednorožci bez strachu a starostí.

Otevřela oči. Honza ji mlčky pevně objal kolem ramen a společně se dívali na řádící bouřku za okny.



***



Do spánku upadala neklidně a vždy jen na chvíli. Nepřinášel jí energii ani úlevu, bylo to temné husté bahno, ve kterém se topila, které ji pohlcovalo a táhlo dolů. V divokých snech ji honila policie a úředníci s nabubřelým výrazem, v jejich čele matka, nepříčetně křičící, s těma svýma vodnatýma očima... Budila se zpět do prázdné tmy.

V děravé střeše kvílel vítr a dole kolem ní vzdychal rozskřípaný nábytek. Ležela s otevřenýma očima a čekala na svítání. Pak si uvědomila, že je pátek. Ta oslava!

Vykašle se na to. Stejně už odmítla. Ožralecká párty, ne to fakt nemusí. Ale Honza vypadal tak zklamaně...

Byl večer a světla kvapem ubývalo. Chodila nervózně po domě. Je už pozdě, oslava už dávno začala, všichni se skvěle baví, honilo se jí hlavou. Ale co když Honza přece jenom doufá a každých pět minut ji vyhlíží z okna. Bylo jí ho líto.

Ještě se rychle namalovala a vyrazila. Věděla, že lesem se do města dostane jenom hodinkou chůze. Už se smrákalo a Michaela celou cestu spěchala, střídala klus s rychlou chůzí, jednak chtěla dojít dřív než definitivně zavládne tma a jednak už se nemohla dočkat na překvapení, které tím Honzovi přichystá.

Konečně byla na místě. Setřela pot z čela a přeskočila nízký plot do zahrady k Honzovo domku. Z dokořán otevřených oken se linula hlasitá hudba a rozjařený řev.

Odvaha ji opustila. Postávala před domem a poslouchala jak se všichni skvěle baví. Jistě i Honza.

Dostala nápad. Vyběhla na blízký svah a obratně se vyšplhala na nejbližší větev stromu. Chvíli trvalo než ho v davu tancujících a rozesmátých lidí poznala. Stál opřený o zeď se sklenkou v ruce. Zasmušile koukal před sebe a nevnímal oslavy kolem.

Pozorovala ho dál a srdce se jí rozbušilo znovunabitou nadějí. Nervózně se kousala do rtu a dodávala si všechnu odvahu. Už se chystala slézt dolů, když si všimla neznámé dívky. Hypnotizovala Honzu svůdným pohledem a koketním krokem zrušila vzdálenost mezi nimi.

Se zatajeným dechem je pozorovala. A pak, v jeden nekonečný okamžik, se Honza konečně pohnul. Položil ruce kolem dívčina vychrtlého pasu a jejich ústa se vášnivě spojila. Ve společném objetí ji pak zmizeli z dohledu.

Seskočila ze stromu. Ticho. Ptáci přestali zpívat, srdce jí přestalo tlouct. Mezitím už padla tma. Utekla z města a vběhla zpět do lesa. Zoufale rozrážela větve, nevnímala škrábance od ostrých trnů, vše přehlušila ta bolest. Ta bolest... brala jí dech a srdce cupovala na malé kousky. Běžela dál. Teď už věděla, že zabloudila, ztratila směr a neviděla nic. Nevěděla, jestli tu tmu způsobují milióny střípků roztříštěných snů a nadějí, které se jí zabodly do mozku, do srdce, do očí nebo husté koruny stromů, které ji obklopovaly.



***



Prodírala se hustým křovím a pavučiny se jí lepily do vlasů. Tma se zvedla, koruny se rozestoupily a propustily bledé měsíční světlo. Stála u jezera, velkého a klidného. Na hladině se odrážel kulatý nehybný měsíc. Hvězdy se mihotaly, jako by na ni tajemně pomrkávaly.

U jezera se tyčila skála a celou mýtinku pokrytou měkkou trávou a mechem obklopovala hustá hradba stromů. Omámeně našlapovala v polštářcích mechu, přitahována neodolatelnou silou k vodě. Posadila se na břehu. Nahnula se nad hladinu. Uviděla odraz sebe sama se zpocenými vlasy a rozmazanou řasenkou. Vzdychla.

Cítila se sama jako nikdy předtím. Zčeřila prsty vodní hladinu a před očima se jí střídal jeden obraz za druhým.

Jsi nevděčnej fakan... zavolám sociálku... A nemají vaši starost, Míšo... je to tady taková samota... proč se k nim vlastně nevrátíš, Míšo... A pak tisíce neznámých tváří, které ji bez výrazu míjely a hleděly skrz ni. Ve škole, na ulici... na večírku. Tancují, smějí se, flirtují a parádně si užívají...

Nebránila slzám. Nechala je kanout do jezera, kde splývaly s vodou a měsíčním světlem. Kdyby tak dokázala navždy splynout s lesem, který jí tak přitahuje. Mít tak majestátnost stromů, klid vodní hladiny, volnost dravce...

Plakala a kapky slz, které opouštěly její tváře a dopadaly do jezera, už nezpůsobovaly jen malé kruhy na hladině. S každičkou slzou se hladina čím dál víc chvěla a čeřila, skoro jako by ji rozhýbal silný vítr, a přitom na stromech se ani lístek nezachvěl, bylo bezvětří.

Voda se roztočila do víru, ztratila svoji temnost a proměnila se v stříbrnou, jen vzdáleně připomínající vodu. Vystoupila z břehů a pohltila Michaelu. Svět se s ní začal točit a nohy se přestaly dotýkat země. Neviděla nic, jen stříbrnou mlhu.

Cítila že stále stoupá, výš a výš, nad koruny stromů. Zavřela oči, cítila pnutí a mravenčení po celém těle, tlak se stupňoval, stoupala výš a slyšela šum, snad i tichou hudbu.

Stříbrný obal zmizel, vrátila se tma a teplý vzduch léta. Pod sebou viděla špičky stromů. Roztáhla křídla a neslyšně kroužila nad lesem.



***

Na strom na kraji města tiše dosedla poštolka. Domy se topily se ve tmě a tichu. Jen jedno okno žlutě zářilo do noci. Chvíli ho ostražitě pozorovala.

Seděla v koruně stromu a poslouchala šustění větru. Pak zatřepetala křídly a vzlétla.

Myšlenky jí volně proplouvaly hlavou, brázdila vzduch a z výšky sledovala život. Nikým nespoutaná a svá.

---