Klobouk na jednu sezónu

Z autobusu vystoupili přímo do poutního veselí. Ve městečku, kam právě přijeli v první den své dovolené se konala každoroční pouť. Ale nebyla to pouť jako kdysi, neprodávaly se zde ani svaté obrázky ani růžence. Na stáncích byly rozloženy rifle, trička, kalhotky, na zvláštních stojanech byly zavěšeny opasky s kovovými různě zdobenými sponami. Jediné, co připomínalo skutečnou pouť v pravém slova smyslu byly stánky s perníkovými srdci, pejsky, kočičkami, miminky v peřince a jinými tvory a tvorečky.A také kolotoče s neodmyslitelnou hlučnou pop-music a dechovkou. Sotva ušli pár kroků zrychlila krok, aniž se podívala, zdali ji následuje.

“Tento….Ne …Ten…. A co tam ten….Co říkáš?” Vycítila, že Richard ji již dohonil a stál za ní.

“ Ale to víš, že mi to není jedno. Tak ukaž. Tento černobílý je pro tebe myslím nejlepší”

Nyní již seděli na lavičce na autobusovém nádraží. Bavil se tím, že pozoroval Květu jak majestátně sedí nohu přes nohu a vystavuje pyšně na odiv svou hlavu dekorovanou černobílým kloboukem z pouti. Se zájmem sledoval kolemjdoucí muže, jak se po Květě dívali. Někteří se dokonce i otočili. A nebylo divu. Květa byla na svých skoro padesát let pořád ještě kočka. Vzpomněl si na ráno, když vstupovali do autobusu, jak řidič zvedl oči od svých jízdenek a drobných a díval se za Květou, co mu to do autobusu nastoupilo.

“Svět chce být klamán….” říkal si v duchu a hlavou mu bleskly situace z jejich dosavadního života, kdy Květa nebyla vůbec k pomilování…..Jen se pánové podívejte, jen se podívejte… A jakoby je slyšel, zejména ty ženaté pardály: Taková je skoro každá….Vždyť ani ty nejsi pořád k nakousnutí, jen se nad sebou zamysli, jen si vzpomeň jak krásně umíš zuřit a nadávat, když opravuješ kolo, vysavač nebo když něco hledáš….

Díval se na ni unaveně a otráveně. Ty její výčitky byly tak pronikavé, že ho hned po několika jejích slovech, pronesených takovým tónem většinou rozbolela hlava a dobrá nálada vycházející z očekávání příjemného výletu byla pryč.

Ano, to už jsou více jak dva roky. Od té doby ty staré rifle a hnědou šusťákovou bundu neměl na sobě. Až dnes. Květa mě neuvidí, takže si je vezmu, šatů, ve kterých jezdím s Květou na kole po výletech by bylo škoda a musel by je hned po návratu vyčistit. Práce, ke které se v terénu chystal byla taková, že věděl, že se u ní určitě alespoň trochu umaže od bláta.A jak se rozmyslel, tak také udělal. Práce v terénu proběhla dobře a rychle. Do igelitového pytle nabral několik trsů právě vykopané a vytrhané trávy pro rozbor v laboratoři, zběžně se podíval na zablácené boty a nohavice, mávl rukou a vydal se na zpáteční cestu. Z pole do města to byly dobré dva kilometry. Sotva udělal pár kroků, cítil jak se mu rozepnul pásek a velké kalhoty mu začaly padat přes boky dolů. Kdyby nedal ruce do kapes, kalhoty by mu určitě spadly až někam ke kolenům. Znejistěl, protože věděl, že nejde jen o rozepnutý pásek, ale že se spona na pásku zlomila, takže byla k nepotřebě. A navíc naproti němu zrovna ze zatáčky od šípkových keřů vyšla přímo proti němu mladá, velmi mladá dvojice, chlapec a dívka. Drželi se za ruce. Richard znejistěl ještě více a nenapadlo ho nic chytřejšího, než držet ruce v kapsách, vlastně jen levou rukou , kterou měl v kapsa držel kalhoty v pase, protože ve druhé, pravé ruce nesl dosti těžký pytel s trávou. Trochu se za svůj zevnějšek styděl. Díval se do země, ale když míjel mladou dvojici nedalo mu to a podíval se na ně. Oba na něj upřeně zírali. Mezitím projelo kolem nich osobní auto ve směru proti němu. Když auto přejelo stál tváři v tvář mladé dvojici. Chlapec řekl tiše:

Teprve když udělal několik dalších kroků, uvědomil si, co to vlastně mělo znamenat. Pane , buďte slušný…..Ach bože, pomyslel si,on mě má za úchyláka, který vypadal, že si před lidmi stahuje kalhoty. Ano, určitě to tak myslel, co jiného… Zastyděl se a trochu se i polekal. Vzpomněl si také na to auto, které je před chvílí minulo. Kdo tam asi byl? Znal, znali ho ti z auta? Také jim připadal jako úchylák….Šaty, ty šaty. Už si je víckrát nevezme, jenom když bude u máti sklízet z chodníku uhlí… Než přišel na své pracoviště, bylo mu jasné, co musí ze svého šatníku vyhodit a co musí naopak dokoupit. Musí si především koupit dvě tři nové šusťákovky. Květa tak říkala těm dvojdílným různobarevným kompletům, kalhotám a bundě z lehkého materiálu s lehkou, někdy síťovou podšívkou. Nosil je kde kdo. Ale Richard, snad trochu i pod vlivem Květy by si je nikdy nevzal do práce, když věděl, že bude sedět v kanceláři a chodit jen po městě. Měl za to, že se to nehodí, i když mnoho lidí na ulici potkával v těchto kompletech a v botaskách.

Sotva uplynulo pět minut po skončení pracovní doby, vstal od svého psacího stolu v kanceláři, vzal příruční kufřík, otevřel ho, aby zkontroloval, zda má vše, co tam patří, zejména všechny tři svazky klíčů. Rychle jej zavřel, zamkl, vyšel ze své pracovny, dvakrát otočil klíčem v zámku. Než udělal první krok směrem k východu, ještě jednou chytil za kliku své pracovny, zdali dobře zamkl. Do knihy příchodů a odchodů načmáral své jméno a za něj l5.20. Spěchal. V nedaleké vinárně na něj čekala Alenka. Škoda, že ji nepotkal dříve než Květu. Setkání s ní byla tak milá… Alenka byla švadlena a návrhářka zároveň, či spíše taková lepší švadlena, která uměla šaty nejen podle dodaného střihu ušít, ale dokázala i šaty či blůzku navrhnout a nakreslit střih. Však o její práci a výrobky byl jaksepatří zájem. Když se Richard u ní během dne při svých pochůzkách po městě občas zastavil, byl její obchod vždycky plný ženských různého věku. Hlavně sem však chodily její vrstevnice, ženy kolem čtyřicítky. Richard si s Alenkou od samého začátku jejich přátelství dobře rozuměl. Uvědomoval si však, že spolu neprožili ještě nic konfliktního, nic náročného. Párkrát spolu byli v restauraci a povídali si a když jí vyprovázel v noci na autobus tak se vždycky párkrát objali a vášnivě líbali. Takže vlastně nejsme přátelé…Vzpomněl si na jakousi poznámku z radia, která říkala něco v tom smyslu, že i přátelé spolu někdy spí…Nechtělo se mu myslet jak to všechno dopadne. bylo mu dobře s ní u stolku v hospůdce. Uměla se krásně smát.Z dlouhých černých vlasů, které, zejména když se trochu předklonila, splývaly až k desce stolu s ubrusem, trochu legračně vystupovaly trošku vyboulené tváře. Několikrát jí žertem řekl, že vypadá jako malý syslík. Smála se a zakláněla přitom hlavu. Její vlasy se pokaždé sklouzly po ramenech na záda, aby se vzápětí, když se opět narovnala zase elegantně přehouply přes ramena dopředu. Když ho mimořádně vzrušovala, tak ji tahal mírně za vlasy, cuchal ji a bylo mu jedno, zdali se na ně někdo dívá nebo ne. Vyprávěl ji o svých názorech na svět a lidi, o své práci i tvorbě. K obzvláště vydařeným večerům patřily ty, kdy se při rozhovoru ukázalo,že mají stejné názory na určitou věc.

Když vstoupil do bistra, rozhlédl se po všech stolech, aby zjistil, kde sedí Alenka. Dnes, ani nikdy před tím mu to nedalo příliš mnoho práce. Alenka, jakmile ho spatřila začala mávat rukou, jako když se dítě hlásí ve třídě z lavice, aby si jí paní učitelka všimla. A něžně a polohlasně volala: Ríšo, tady jsem…..

“ Milovala bych tě, i kdybys byl na vozíčku….” Uvědomoval si, že to jsou velmi silná slova, ale cítil, že jsou pravdivá. Takových různých vyznání od ní slyšel již tolik… Ale nebyli volní. Ani on, ani ona. Jejich povahy byly tak jemné, že by nedokázaly někomu způsobit bolest rozchodem. A byly tu i jejich rodiny. Ne, ne to ne… Ale co tedy… Rozchod. To také ne. Zas tajné schůzky. Zase jen milenka, ale já bych chtěla být tvoje žena..

Její slova k němu promlouvala i když byl sám. Kdesi v něm byl jakýsi magnetofon, který vše co právě prožíval, co řekl a co řekla ona, Alenka, nahrával a zcela mimo jeho vůli přehrával pořád dokola jejich schůzky a rozhovory.

Konečně přišla zásilka, na kterou dlouho čekal. Dopis z Bratislavy, ve kterém určitě bude rada, kde sehnat kolegovu právě vyšlou publikaci o nových metodách boje proti plevelům. Když Richard dopis otevřel, vypadl z něj nějaký tiskopis a malý lístek. Richard nejprve vzal lístek a hned poznal, že je to od kolegyně Jany. Informovala ho o tom, že žádanou publikaci nejsnáze ze Slovenska dostane tak, že si ji předem zaplatí v bance. To je prý nejlevnější. Banka, kterou potřeboval byla přímo naproti jeho pracovišti a proto se tam vydal hned v pondělí ráno, aby na to nemusel již myslet. V bance nebyl právě žádný zákazník. V přízemí bylo několik okének. Za každým seděla sličná pokladní. V prostoru vřed okénky, určenému pro zákazníky se procházelo několik hlídačů s pistolemi a pendreky. Rovněž na balkoně nad okénky pokladen stálo několik strážců. Richard hned po příchodu do banky znejistěl. Jeho postavení a finanční situace byly takové, že banky prakticky zatím nepotřeboval. Byl v bance poprvé po dlouhé době. Rozhlížel se kolem sebe. Nevěděl ke kterému okénku přistoupit. Všichni ozbrojení strážci i všechny pokladní se na něho upřeně dívali. Snad nečekají, že vytáhnu samopal… Konečně se rozhodl a přistoupil k nejbližšímu okénku. Vysvětlil, o co mu jde, že chce poslat na Slovensko ll5 Kč. Pokladní, kterou oslovil hledala dlouho něco v jakýchsi tabulkách. Richard se znova rozhlížel kolem sebe. Zase ty upřené pohledy všech přítomných pokladních a strážců. Konečně u jedné pokladní zazvonil telefon.. Pokladní zvedla sluchátko a řekla: