Klára chce milovat

        Ležela v posteli a hladila ho, když se ozvalo pronikavé pípání, a dokonce dvakrát za sebou. Nejdříve mu chtěla jednu vrazit, ale než stačila natáhnout ruku, utekl jí zpod přikrývky za mobilním telefonem.

„To je v pořádku, Kláro,“ pronesl nezaujatě otočen zády k posteli, „stejně už jsme skončili.“

„Tak skončili?“ a vzduchem se nesl vztek i částečná svůdnost, „já bych ještě něco snesla.“

Mobilní telefon zapípal ještě jednou, vlastně dvakrát, a pak ucítil měkký náraz polštáře do zad. Smála se, odkopla peřinu a rukama se pevně chytla za tyčovité čelo postele. Vypnula celé své tělo, jak to on míval nejraději, a plna touhy hleděla k němu. Petr se pomalu přibližoval k posteli, stále zíraje na displej svého mobilního přístroje a boje se jejího sexuálního půvabu. Nakonec se mu ulevilo, když došel až k ní a sehnul se pod postel pro šedivé ponožky. Měl by nosit ponožky bílé či červené, lépe by se hledaly na bílém koberci. Stejně mu vrtalo hlavou, jak se mohly dostat až pod postel. Bylo jí nablití, když slyšela zaklapnutí bytových dveří a žádné přijdu hned miláčku. S vypětím posledních sil se doplížila pro odhozený polštář, jen aby měla do čeho plakat.

***

Petr kráčel spokojeně ulicí k nejbližší autobusové zastávce, ale dneska neměl štěstí. Autobus mu ujel právě před nosem. Štěstí je relativní, mihlo se mu hlavou, dnes poprvé ve svém životě bude mít dvě půvabné krásky v jeden den. Věru nikdy neviděl, ale je prý hezká. Našel ji přes seznamku – 26 let, 180 cm a smysl pro tvrdé muže – to byl přece on.

Znova zapípal mobilní telefon, Kláru to trochu poděsilo, protože i ona ho měla zapnutý a ještě dokázala někoho seřvat za ten samý prohřešek. Psala Věra, prý má dneska první rande. Má se objevit nějaký neuspokojený Petr. Kdyby jí občas něco scházelo, má se ozvat Petrovi na číslo 888 787 443. To číslo jí bylo nějak povědomé, bohužel nevěděla, kterému krasavci patří. Všechna čísla svých známých měla už dávno v paměti mobilního telefonu, a tak neodolala zvědavosti a dotyčného vytočila.

„Ahoj Kláro,“ ozval se hlas na druhé straně. Mlčela.

„Kláro, je ti dobře?“ divil se Petr, co ona zase vyvádí. Trochu ji vyschlo v krku, ale to nebylo to nejhorší. Také ji trochu píchlo u srdíčka, přestože už jí došli slzy.

„Ale jo,“ a pak dlouze přemýšlela, co má říci. Nic nevymyslela, a tak zavěsila.

***

„Ahoj Kláro,“ ozval se nadšený hlas, „tak co mu říkáš?“

„Ahojky,“ do smíchu ji tedy nebylo, „byl by to docela slušnej úlovek,“ Věra se nahlas pousmála, „kdyby to nebyl můj kluk.“

Klára byla šťastná, že to někomu dokázala vůbec říci. Když si představila Petra a pohlednou blondýnu Věru, nejlepší přítelkyni z práce, cítila se mizerně. Ona vystudovaná právnička a ještě feministka je podváděna a její nejlepší kamarádka si přitom bude užívat....

„To je mi líto,“ zakoktal smutný hlas na druhé straně, „já jsem myslela, že je nezadaný. Víš co, já mu zavolám, že mě bolí hlava, a zajdeme si někam spolu na večeři.“

Věrka byla opravdu fajn holka, Klára nikdy nemohla pochopit, proč nemá ještě kluka, vždyť je dokonce starší. Ale nyní se již nedivila. Stačí potkat jednoho kluka jako Petr a idee se hroutí jako skládačka z karet. Potřeboval by pořádně nařezat. Vlastně říkal, že je drsný a že od holky snese všechno. Jistě kecal.

„Jsi moc hodná, mohla bys pro mne něco udělat?“

„Ano, o co se jedná?“ Věra se zdála být překvapená, že je Klára najednou tak veselá.

***

Když zavěsila, měla Klára pocit, že zase žije. Krev jí rychle proudila po celém těle. Rychle se oblékla, je určitě stejně hezká jako Věra, a popadla láhev maďarské frankovky ze skříně. Z Petrova stolku vzala to, co si myslela, že tam nedávno přibylo. Kožený bičík. Nikdy netušila, že ho jednou s radostí použije.

***

„Už jsi připravená?“ volal Petr na Věru. Od té doby, co se dobrovolně nechal přivázat k posteli, se mu zdála nepochopitelně netečná. Už mu byla taky trochu zima, ono být nahý přivázán k posteli s hlavou v polštáři a nemoci se pohnout není dvakrát vzrušující.

„Hned to bude,“ odsekla trochu nezúčastněně. Začínala litovat svého inzerátu. Maminka jí vždycky říkávala, že má věřit náhodě, a to je svatá pravda. Ode dveří se ozvalo tiché zaťukání a s poznámkou: „To bude určitě domovnice, hned ji pošlu pryč,“ otevřela. Pevně si stiskly ruce, pak dostala láhev frankovky a vtiskla letmý polibek na Klářinu tvář.

„Tak kde je?“ tiše zašeptala a neslyšně vyndala kožený bičík z kabelky.

Věra ji vzala ležérně za ruku a odvedla do své ložnice. Pokoj byl vesele červeně vymalován a postel stylisticky doplňovala ostatní vybavení, což se ale nedalo jednoznačně říci o jejím chlapském závaží. Přistoupila k jeho zadnici a napřáhla ruku.

„Tak Věro, pospěš si,“ ji zastavilo ruku ve vzduchu, bičík naprázdno a potichu zamlaskal, „máš bezva tělo, tak se nepotřebuješ líčit.“

„To není Věra, parchante, to je nevěra,“ zařvala Klára z plných plic a vší silou udeřila bičem do zadnice. Nepřemýšlela, věděla, že na svém plánu už nic měnit nebude. Pořádně to mlasklo.

„Prosím tě přestaň,“ zaúpěl Petr, „já ti všechno vysvětlím.“

Byla v pokušení, přeci jenom láska nevyprchá během jedné hodiny. Něco ji říkalo, že už ho ponížila dostatečně. Už chtěla bič odložit, když si vzpomněla na jeho výroky, že od holky snese všechna a že je tvrdý chlap. Rozpřáhla se, vzduch se zachvěl letícím svazkem kožených pásků a výkřikem bolesti. Najednou ucítila Věrčinu ruku na svém rameni, poklesla jí paže připravená k dalšímu šlehu. Opravdu by to nemělo žádný smysl ho dále mrskat: „Srabe, máš kopačky!“

Byl zticha, co by měl zapotřebí někoho přemlouvat o svých kvalitách. Když ho nechce, tak by ho měla alespoň rozvázat. Nebylo by to moc zbabělé ji požádat, aby ho rozvázala? Ale ostatně je mu docela zima a potřeboval by se podrbat na zadku. Než si to však rozmyslel, obě dvě holky odešly do vedlejšího pokoje a zavřely dveře.

***

„To jsi mu vážně dala kopačky?“ kroutila hlavou Věra.

„Ano,“ pousmála se Klára, vývrtkou odšpuntovala donesenou láhev vína, „nesnáším, když chlapi haní sex se mnou,“ opatrně nalila víno do broušených skleniček. Netoužila po sexu, prahla po lásce a polibcích, po objetí a sladkých slovech. Náhle si uvědomila, že tohle všechno by mohla prožít s Věrou.

„Věro,“ zeptala se nesměle, „mohla bych se tě na něco zeptat?“