Pastelka

Vrazili do mne šíleně ostrou pastelku.

Bolelo to, když ta neškodná věc procházela mými malinkými tepenkámi.

Ale já se při tom tak usmívala, a cenila na lidi přihlížející mé slasti, své dětské, ještě perličkově bíle zoubky.

Pečlivě ostrouhaná špička putovala skrze tkáň.

Dlouhatánskou dobu.

Bez malinkatého zadrhnutí.

Vstříc.

Ale najednou...

Zastavila se.

Co, co se to děje s nesmrtelnou zbraní?

Narazila.

Ale velká hodná ruka, co pomáhala psací potřebě znovu pokračovat v cestě skrze mnou, zatlačila.

Něco tiše prasklo. Blanka, co chránila mou duši před pastelkami.

A najednou, nečekaně, byla ta hnusně barevná pastelka v mé duši. Bloudila ní a zanechávala po sobě chodbičku.

Á, fuj, něco nepřirozeně hustého začalo vytékat z té dlouhatánské teňoučké chodbičky.

Černá žluč.

Jé, a něco v ní dokonce plavalo.

Malinkaté srdíčko. Ještě tlouklo.

Tak hezky.

Rychle.

A já jsem pohodlně ležela. Na té teplé, pětistupňové zemi z ledových kachliček. Z hrudě mi odkapávala černá žluč a z očí mi číšela prázdnota neuspokojené touhy po lásce...

Ruka vytáhla pastelku z dutin duše a propíchla jí mé malinké srdíčko.

Rozkrvácelo se, ale bojovalo ze všech sil malého nemilovaného dítěte bez psychického domova.

Tak jej z lítosti ruka spásy vzala citlivě do dlaní a s působivým prasknutím rozdrtila

Těšilo mne.