Cesta autobusem

Tak jsem konečně nacpala tu těžkou, neforemnou tašku do uličky autobusu a ten se dává do pohybu směrem na Prahu. Je 5,30 a venku zrovna moc teplo není. Zato tady je vzduch na padnutí. Safryš ty lidi se snad nemejou nebo co. I když dneska ta cesta celkem půjde, protože stojím na obou nohách a ani z jedné strany se na mně nikdo nelepí. Ještěže cesta trvá jen 30 minut, protože někdy je to k nepřežití. Kdyby tak šlo otevřít tamto okýnko… Hmm, nedošáhnu tam a ta ženská co sedí pod ním, kouká jak vrána. To raději v tom puchu vydržím, než bych jí prosila.

Konečně jsme na hlavní, která vede skoro pořád rovně, tak to nebude alespoň házet v zatáčkách. Koukám se zasněně směrem přes pole a vidím vycházející slunce.

Sluneční paprsky ozáří ospalé nebe, proč jsem, má postýlko, opustila tebe.

Teda holka, už ti asi hrabe! Jen doufám, že jsem nic nezapomněla, to by byl malér. Když si představím ten hrozný den, co mě čeká… Lepší nemyslet. Nebo myslet pozitivně. Myslet…jo musím myslet na to, že v 7.00 musím zkontrolovat dceru, jestli vstala. Doufám, že nemá vybitý mobil. Ta ho má taky na nic, když jí člověk potřebuje, vždycky má vybito. Taky musím zaplatit fakturu za můj mobil. Nejpozději zítra, jinak mě odpojí. Stejně nechápu, jak jsem mohla provolat zase 800 Kč. Jsem jak malá holka! Jako bych si tisíckát neříkala, že nebudu tolik volat. Jo a odpoledne bych měla zavolat babičce, jinak mi vynadá, že si na ní ani nevzpomenu. Hmm. Stejně si nějakou záminku aby mi mohla vyčinit najde. Už aby byl večer, uvařila jsem si kafe a sedla k počítači.

Sakra, ten řidič dneska jede jako by nás ukrad. Ještě nás někde vyklopí a než řeknu švec, udělá mi z dcery sirotka.
Zemřela matka, do hrobu dána… usměju se a rozhlídnu po spolucestujících, jestli někdo neviděl, jak se blbě uculuju. Je to se mnou čím dál horší.

A stejně je hezký koukat, jak to sluníčko vstává a nad poli je mlžný opar. Mít u sebe foťák, tak to vyblejsknu. Ono vůbec by bylo fajn courat tím polem… no a pak mít boty jednu velikánskou bahnitou kouli, jako onehdá měla holka. Boty do školy. Ona si snad myslí, že ty peníze kradu nebo co.

Hurá Vychovatelna. Tak už jen kousek a vzhůru dolů na metro. Tedy 20Kč za MHD je dost síla. Stejně by mě zajímalo, kam ty prachy jdou. Mám dojem, že ve státní pokladně je černá díra. No v mé taky. Ať tam dám, co dám, pořád je tam prázdno. Jak říká babička, neumím hospodařit... Až pojedu domů, zastavím se na metru v tom novém obchodě s dekoracemi. Mohla bych si něco za odměnu koupit…ať si babička říká co chce.

Poslední zatáčka, zaskřípění brzd a dveře se otvírají. Naložím si tašku na rameno a jak soumar se vleču k metru. Už aby byl večer.