Pozorovatel

Ve větvích dole pod domem se rozeřvala sýkora. Na parapetu přistála sršeň a složila křídla. Šedivý opar rozčísly první paprsky a na druhé straně klíčové dírky stále ještě viselo oko.

Dívka se otočila na bok a přikrývka jí sklouzla z ramen. Dech za dveřmi se znatelně zrychlil. Jeho majitel si moc, hrozně moc přál, aby peřina sjela ještě alespoň o deset, patnáct centimetrů níž, avšak ne všechno, po čem toužíme, se splní. Oko ještě několik okamžiků odolávalo návalům únavy, ale přirozená potřeba udělala své a postava, choulící se ve strnulé poloze pod klikou, ztratila vědomí.

Opar se už dávno rozplynul a slunce teď stálo vysoko nad domem. Dívka zvolna otevřela oči, několikrát zívla, a poté, co se protáhla, odkryla peřinu, vstala a na okamžik spočinula pohledem na odrazu svého nahého těla v zrcadle. Spokojeně se pousmála a vzala za kliku. Stejně rychle, a možná ještě o něco rychleji, jako se otevřely dveře, otevřely se i oči za nimi. Zíraly teď vytřeštěně přímo před sebe a mozek, se kterým byly pevně spjaty, si marně snažil vybavit, odkud zná tu věc, jež se objevila kousek před jeho nosem. Mozkové spoje nejprve vykouzlily představu babiččiny bábovky. K ní se ovšem vázal i nezaměnitelný čichový vjem, který tentokrát chyběl. Další v pořadí byl záhy obrázek lastury. Ten ovšem mozek, po zjištění, že se nevyskytuje v mořském akváriu zavrhl taktéž. Proběhlo ještě několik dalších bezděčných asociací, než zakotvil u obrázku z domácího lékaře, jež měl vryt do své šedé kůry víc než nápadně. Ano! Bylo to ono. Ta věc, kterou uctíval s láskou téměř pohanskou. Ta věc, která mu nedávala spát, provázela ho ve snech a probouzela zmateného a lepkavého. A teď ji měl doslova nadosah. Majitel mozku se zatetelil blahem a nahnul se kousíček dopředu. Avšak v okamžiku, kdy se rozhodl, že onu věc důkladně prozkoumá, ozval se nevysoko nad ním ohlušující jekot. Poplašeně odskočil, zaklonil hlavu přesně v tom úhlu, o jakém předpokládal, že koresponduje s umístěním zdroje onoho zvuku, přičemž výrazně pootevřel ústa.

“Co tady děláš brácho?” zeptala se dívka, spíše formálně. Tradičně jej totiž v podobné pozici nacházela u protějších dveří, za nimiž měli ložnici rodiče.

“Já…já tady hledám brejle.”

“Vždyť je máš na hlavě”

“…taky sem je už našel, ty krávo” odvětil brácha, hrdě vstal a rychle, jak jen mu rázem objemnější kalhoty dovolovaly, odcupital do svého pokoje. Mezi futry se ještě na moment zastavil, učinil směrem ke své sestře několik významných úšklebků a zabouchl dveře.

Toho dne byl Lukáš výrazně roztržitý.

Zde by bylo ještě patřičné dodat, že Lukášem jej nazývali pouze rodiče. Babička mu říkávala Lukášku, sestra brácho, nebo ty troubo a mezi kamarády ze sídliště ho nikdo neoslovil jinak než Šmíráku. No, ono se vlastně nedá říci kamarádi. Lukáše se všichni z okolí báli. Když šel ulicí, lidé zatahovali žaluzie a závěsy, ucpávali všechny štěrbiny a zavíraly dcery do komor, jejichž dveře byly zbaveny klíčových děr. I když jednoho skutečného přítele Šmírák měl. Chodil do nižšího ročníku a spolužáci z kurzu němčiny ho přezdívali Jágr, od slova Jägen. Pravidelně spolu přes léto lezli na višeň u nudapláže a v zimě navštěvovali záchodky plaveckého stadionu, z nichž bylo, při troše zdravého pohybu, vidět do utajených útrob areálu. A právě jemu Šmírák zavolal. Dali si sraz v půl osmé za komínama.

Jágr dorazil včas, ale šmírák na inkriminovaném místě ještě nebyl. Jak už to tak bývá, zapálil si cigaretu, když však spatřil shrbenou, ploužící se postavu, v níž bezpečně poznal svého přítele, vypadla mu z otevřených úst.

“Ty vole, co tě tak vzalo?”

Místo odpovědi se mu naskytl pohled na vyhaslé oči pozorovatelovy, jak jej důvěrně a s jistou dávkou zbožnosti oslovoval, jak jej nedůvěřivě a s jistou dávkou nemožnosti pozorují. Chvíli bylo ticho, rušené jen neumělým škrtáním zapalovače.

“spatřil jsem bohyni”

Jágrovi vypadlo z úst druhé cigáro

“viděls jí?”

“Úplně zblízka!”

“A co? Je hebká? Voní?”

“Byla sestry!”

“sestra ti jí ukazovala?”

“mmmmm…jo…víš, zjistil jsem, že už bez ní nemůžu vydržet”

“Bez sestry?”

“Bez sestry jo, to je kráva”

“Mně se tvoje sestra líbí…možná by mi ukázala taky!?”

“Na mojí ségru zapomeň. Chce to ňáký pořádný…chápeš?!”

“Jo…a kde je vemem?”

“Mám parádní plán”

Nad Jižákem se začaly stahovat černé mraky a překryly tak zapadající slunce. Sýkora se uvelebila na vejcích a sršeň bezvládně ležela na podlaze. Na chladnoucí ulici se objevily dvě postavy. V krocích byla patrná nervozita. Zastavily se u domečku s červeným roubením. Nebylo to ve skanzenu, nýbrž na Opatově a v domečku nebydlela babička s dědečkem, ale sklad bílého masa. Přestože byli oba naučeni na vegetariánskou stravu, Jágr odhodil cigaretu, Pozorovatel dopil Coca-colu a vešli dovnitř.

Slunce už dávno spalovalo pláže na Floridě, sýkoru sežral kocour a sršeň bezvládně ležela na podlaze, když se dveře domečku otevřely. Ven vyšel Jágr a nadechl se vlahého vzduchu. Pár kroků za ním sestoupil po schodech i Pozorovatel. Jágr si zapálil cigaretu.

“uhghrgh”

“Tak co, vole, dobrý?”

Pozorovatel objal Jágra kolem pasu.

“Ale s tebou je to stejně nejlepší”