Dopis z války

Drahá Cindy,

                     Promiň, že jsem ti nenapsal dříve, ale jednoduše nebylo kdy. Posledních pár dnů bylo tvrdých i pro ty nesilnější chlapy. Konečně jsme dosáhli města Carentan. Ještě než i sem přišla válka, muselo to být pěkné místo. Teď jsou zde jen prázdné bary, kde mlčenliví duchové donekonečna popíjejí ze své prázdné lahve nejlevnější whiskey. Viděli jsme až příliš mnoho vymlácených výloh,domů, zničených výbuchy, kde ležela těla zdejších měšťanů, pohřbena se svými mazlíčky. Je to děsivý pohled. Lidé a zvířata - jak tam leží bez života, jak stejně bezmocní jsou proti tak šílené nenávisti a hlouposti našeho druhu. Smrt je cítit i ve vzduchu. Zápach smrti, bolesti a nesnesitelného utrpení je cítit všude, kam se jen pohneš. Nedovedeš to ignorovat, ale toto je jediný moment, kdy děkuji Bohu za to, že jsem tak vyčerpaný. Pomáhá mi to nemyslet na tak depresivní, beznadějné věci. Takové je ovšem město Carentan. Město ticha, smutku a hluboké beznaděje. Je to pomník, co připomíná o čem válka vlastně je.

                   Bohužel, Němci nám nedali nic zadarmo. Zaútočili jsme s velkým odhodláním, avšak, obrana byla připravena a uvítali nás štěkotem kulometů, granáty, bystrozrakými ostřelovači a se vší pověstnou německou pohostinností. Vzpomínám si na Hookse, běžícího jako nějaká živá pochodeň z hořícího hračkářství. Vzpomínám si i na Andersona, zoufale se plazícího přes ulici, bez nohou. A pamtuji se i na Tonyho, jak plakal a opakoval jméno své přítelkyně, než z něj vyprchal všechen život. Právě Tony mi byl ze všech v jednotce nejbližší. Já vyvázal jen s pár škrábanci. Proč? Padli mnohem lepší, odvážnější a zkušenější vojáci než já. A o tom to právě celé je, Cindy - měl jsem jen a jen štěstí. Vůbec nezáleží na tom jak dobrý výcvik máš, když v zápalu boje zaběhneš do domu, v kterém je náhodou ukryto deset Němců, teprve čekajících na zahájení palby. Když to začne, je to jako by si smrt  vytahovala lístečky se jmény z osudí. Tak pokřivená a bláznivá je realita tady, ve slavné Francii. Promiň, že Ti píši takové věci, ale nemohu je dostat z hlavy. Rád bych ti vyprávěl o něčem pěkném a veselém - o pověstném francouzském víně, zdejšímu venkovu nebo zvycích. Ale lahve jsou rozbité, země je prokletá a nejčatějším zvykem je tu střelba jako pozdrav nenáviděným nepřátelům. Válka nebere konce. Stále jsme až příliš daleko od Berlína a  byl bych překvapen, kdyby Němci brzy nepřešli do masivního protiútoku. Jejich výcvik je famózní, ale určitě si již nejsou tak jisti svým vítězstvím. Podle všeho jsou masakrováni na východě rozzuřenými Rusi a zde zatím také jen ustupují. Jejich krvelačnost je však o to větší. Skoro tak velká jako ta naše.

                Rád bych řekl, že mám v jednotce nějaké přátele, ale nemohu.Lidský  život zde znamená méně než pár babek v nejdražším casinu a já nechci přijít o dalšího Wedge,Mika nebo Tonyho. Myslím, že s Tonyho smrtí to kluci z jednotky konečně pochopili a již si za to ze mě nestřílejí. Již nikdy nechci cítit jak srdce mého bližního přestane tlouct, jak se z dechem vytratí z člověka duše. Snad aspoň někteří z nás přežijí tohle peklo. Chci znovu vidět náš dům v Oklahomě a našeho syna, Michaela, jak si hraje s Tvými zlatými vlasy. Ale nechci se dívat jak vyrůstá ve světě, kde lidská svoboda je jen slovem z pohádek bratří Grimmů a kde právo je určováno ,vyvolenější' rasou s hlupáky, mající vytetovaný hákový kříž snad i na přirození. A pokud je jediným způsobem, jak tomu zabránit zabíjení lidí, které ani neznám a kteří jsou osobně ještě mírumilovnější než já, pak to udělám a jen se modlím, aby mě po válce opustila ta chladnokrevná stvůra, kterou jsem se tu stal. Myslím na tebe každý den a přísahám, že na sebe budu dávat pozor zde, v zemi nikoho. Vrátím se domů, slibuji, lásko.

S láskou

Johnny