Neštěstí...

Strašná rána. Před očima mi ve vteřině proběhl celý život. Airbag mě vymrštil zpátky do sedadla. Bolelo mě za krkem. Cítila jsem jak mi po obličeji stéká pramínek krve. Bylo mi zle. Necítila jsem nohy. Přišla jsem si jak marioneta co jí někdo přestřihl provázky. Moje vlastní tělo mě neposlouchalo. Pootočila jsem hlavu a podívala se vedle sebe. Jana seděla bezvládně na sedadle spolujezdce. Bylo mi ještě hůř. Spadla jsem na volant a nevěděla co dělat. Ucítila jsem benzín. Musíme ven blesklo mi hlavou. Pokusila jsem se otevřít dveře. Nešlo to. Zabrala jsem, povolily. Vypadla jsem na silnici. Krev mi stékala po tváři a moje nohy mě ne a ne poslechnout. Zapřela jsem se o auto a vstala. Podepřená karoserií jsem se odplížila na druhou stranu auta a vzala za kliku spolujezdcových dveří. Dveře byly zaseklé. Zabrala jsem. Nic, jen zaskřípali plechy a pod autem se objevil první plamínek ohně. Zacloumala jsem dveřmi a ty povolily a odmrštily mě do příkopy. Vyplazila jsem se k autu. Pod motorem už solidně hořelo. Chytla jsem Janu za ruku a snažila se ji vytáhnout z auta. „Jano!“ křikla jsem z posledních sil a aniž by reagovala jsem ji vytáhla z plamenů. Sklouzly jsme do příkopy. Z dálky bylo slyšet přijíždějící sanitku.

„Jano!“ prudce jsem se posadila na posteli.Rozhlédla jsem se po pokoji. U postele seděl můj brácha. Můj o pět minut mladší bráška. „Kde je Jana? Je v pohodě? Chci jí vidět!“ chrlila jsem na něj jednu otázku za druhou a pokoušela se vstát z postele.

„Uklidni se a lehni si. Jak ti je?“snažil se mě natlačit brácha zpátky do peřin. „Mě je dobře, ale co je s Janou?“ začínala jsem být hysterická a zuby nehty jsem se bránila tomu aby mě uložil do postele.

„Leží na vedlejším pokoji. Bude v pohodě. Je sice ještě v kómatu, ale doktor říkal, že je mimo nebezpečí život. Už se prý co nevidět probere. Tak se uklidni a lehni si. Já jsem vůbec rád, že si se probrala ty.“

„Cože?“ nevěřícně jsem se na něj podívala, co jsem si vzpomínala tak jsem měla jen škrábanec na hlavě.

„Byla jsi přes týden v kómatu. Přesně“ odmlčel se „devět dní a osm a půl hodiny.“ pousmál se. Nevěřícně jsem na něj zírala a nechápala nic z toho co říkal. „Devět dní? Tak dlouho?“

„Jo, tak dlouho. Nemáš představu jak jsem se o tebe bál.“ chytil mě za ruku. Tvářila jsem se asi dost vyděšeně. Byl hodně zvláštní pocit vědět, že jsem devět dní v kuse ležela a vůbec o sobě nevěděla. Nic jsem si nepomatovala. Nic se mi nezdálo. Bylo mi jako bych se probudila po tom co jsem před pěti minutami usnula. Jenže těch pět minut trvalo devět dní. Hrůzná představa. Najednou se otevřeli dveře pokoje a vstoupil policista v nažehlené uniformě. Pokusil se o něco jako salutování a zeptal se mě zda jsem schopná mu říct něco o té nehodě. Souhlasila jsem. Moc jsem si nepomatovala, jen že jsme jeli testovat jak nejrychleji může mé nové Audi jet, bylo mokro a přede mně na dálnici vjel kamión a já to neubrzdila, dostala hodiny a narazila do něj a následně do svodidel. Pak už jsem si nic nepomatovala. Všechno jsem mu to vypověděla a on si to náležitě zapsal. Já to podepsala a doufala, že ta pokuta co později dostanu nebude zas až tak vysoká.

Musela jsem pořád myslet na Janu. Na to jak jí je. Na to že celé tohle je vlastně moje vina. Byl to můj nápad a ona v tom byla úplně náhodou. Málem jsem zabila svou nejlepší kamarádku. Zvedal se mi žaludek z té představy. Znala jsem Janu už hodně let. Znaly jsme se vlastně od základky. Celých dlouhých třicet let. Byla u všech zásadních věcí v mém životě. A já zase u jejích. Bylo to neuvěřitelné. Měla jsem jí tolik ráda a brácha jí nenáviděl. Můj malý bráška. Karlík. Vždycky byl jiný než ostatní. Už od dětství. Ležela jsem na nemocničním lůžku, do žíly mi teklo něco z kapačky a já vzpomínala na svá dětská léta. Na všechna dobrodružství co jsem s bráchou zažila. Je to už hodně dávno. Teď už jsme hodně velcí a nic takového nezažijeme. Je to škoda, díky bráchovi jsem měla neopakovatelné dětství a on díky mně také. Takovéto dětství co se na něj nezapomíná. Byla jsem za to ráda. Ležela jsem na posteli, všechno mě bolelo a vůbec mi nedocházelo, že jsem se už taky nemusela probudit.