O dívce, která psala příběhy a lesních skřítcích, kteří je nepsali

Dívka seděla na okně a snažila se napsat příběh. Pracovala na něm už přes měsíc a stále nedokázala dobře vystihnout jeho pravou podstatu. Byl to příběh lesa, všech stromů, rostlinek, brouků, mravenců a veverek, zajíců, myšek a jiných lesních tvorů. Nedokázala na papíře vystihnout tu jiskru života, ten náboj, který v sobě les měl. Popsala už mnoho stran, pozorováním všeho, co můžete v lese najít, ale pořád tomu chyběl ten život. Znovu se nervózně podívala z okna s výhledem přímo do lesa a zamyslela se. Zůstala koukat na jeden strom nejméně hodinu, pak se začalo stmívat, až nebylo vidět téměř nic, jen temné obrysy větví. Tu se v dálce rozsvítila dvě světýlka. A další! A další! Rychle se k ní přibližovaly a byly jich desítky. Dívka z nich nedokázala spustit oči. Když se dostaly k ní, zamžourala do tmy a spatřila lesní skřítky. Spousty skřítků! Jeden balancoval na větvi přímo u jejího okna. Očka mu svítila, poskakoval na větývce, mával na kamarády a usmíval se na ni. Neřekl ale ani slovo. Až se dostali všichni maličcí skřítci na její okno, začali zpívat. Zpívali celou noc a dívka psala a psala. S ranním rozbřeskem do jednoho zmizeli, ale ona psala, nešla do školy a jen psala. Za setmění dalšího dne práci dokončila. Zůstala však na okně a čekala na příchod skřítků. Tuhle noc se žádný neobjevil. Tak si tedy začala číst, co napsala a bylo toho moc, trvalo jí pár hodin, než to zase přečetla. Ale když skončila, když měla dva dny za sebou a stohy popsaných stránek, cítila, že vystihla život v lese toho ducha, který tam sídlí, ty skřítky a vůbec všechno. Pak byla šťastná.