Ve vlaku

VE VLAKU Dva kamarádi, jeden čtrnáctiletý, druhý patnáctiletý se domlouvají, co podniknou o víkendu. „Kam se vydáme?“ zeptal se Pavel staršího Honzy. „Nevím, co kdybychom jeli někam stanovat?“ „To by šlo, třeba můžeme někam jet vlakem.“ řekl na to Honza. „Dobře, můžeme jet do Fulneku nebo někde kolem, tam jsou třeba pěkné lesy.“ navrhl Pavel. Plán byl schválen. Byl pátek. Domluvili se, že vyrazí v sobotu a vrátí se někdy v pondělí. Možná dříve, možná později. Honza potom šel zjistit, v kolik jede vlak. Pojedou v 8:36 h. Pondělí nastalo. Pavel i Honza museli vstávat velmi brzo, aby nezmeškali vlak. Na nádraží se setkali. Bylo 8:30 h. „Za šest minut by to měl vlak být. Už se nemůžu dočkat až tam budeme. Koupil jsi lístky?“ prohodil Pavel. „Pane bože! Lístky! Já zapomněl! Musím je jít koupit!“ vykřikl Honza a letěl je koupit. Naštěstí nebyla velká fronta na lístky a Honza přiběhl zrovna, když vlak přijížděl. „To je dost, že už jsi tu. Měli jsme na mále, kdybych o tom nezačal mluvit, tak bychom neměli lístky. Pojď, nastupujem!“ řekl Pavel a oba začali nastupovat, no spíše se tlačit mezi ostatní dospělé, aby měli ve vlaku místo na sezení. „Hej, holoto! Co to vyvádíte! Nepředbíhejte, co kdybych to taky dělal, jak by se vám to líbilo?“ okřikl je jeden starší pán. „To je vaře věc pane, nám to vadit nebude.“ na to Honza a pán řekl: „No tak jo, sledujte!“ Sotva to dořekl, začal se tlačit mezi ostatní lidi. „Pane, jste vy normální? Co to děláte?“s hněvem se toho pána zeptala jedna paní. „Hej, vy tam, pane, ať mě tento muž neotravuje.“ Mladý muž, vyšší postavy se prodral návalem lidí a vytlačil staříka z houfu. „Tak vy budete otravovat mladou dámu?“ rozčileně křičel muž. „Ale pane, tito dva kluci,“ a chtěl ukázat na hochy – nebyli tam. „Kde jsou? Zatracená mládež!“ zuřil starý muž. Vlak se rozjel. „Dívejte, co jste zavinil! Vidíte to? Teď kvůli vám přijdu pozdě do práce. To je kvůli vám, kdybyste nezačal otravovat tu dámu, nemusel bych to teď čekat na další vlak, který jede za hodinu!“ Mladý muž až vzteky skákal po zemi. „Jo, kdyby se tu neobjevili ti dva kluci, nemusel bych tu teď čekat na další vlak…“ pro sebe si šeptal starý pán. Pavel i Honza už zatím jeli vlakem tábořit. Každý si našel místo na sezení. „Zahraješ si karty, když sedíme u stolku u okna?“ zeptal se Pavel. „Dobře a co?“ „Třeba Žolíka.“ navrhl Pavel a hra byla Honzou schválená. Pavel míchal a Honza rozdával. Potom začali hrát. „Kdo to rozdával? Takový hrozný karty mi mohl dát jen bůh!“ začal nadávat Honza. Vyhrál Pavel. „Končím!“ se smíchem řekl Honza, když Pavel potřetí vyhrál. „To víš, štěstí. Štěstí mi přeje.“ zažertoval Pavel. „Mně se chce na WC!“ řekl Honza a utíkal. „Za chvíli vystupujem! Nezapomeň!“ křikl na něho ještě Pavel. Když ale došel k záchodku, byl obsazený. „Počkám, přece tam nemůže být věčně!“ Čekal, čekal, pět minut. Pak ho to přestalo bavit a šel na druhý konec vagónu. Záchod byl obsazený. Mezitím z toho prvního osoba vyšla a vešla druhá. Honza se vrátil. „Ten člověk tam snad je už hodinu!“ zuřil Honza. Šel do druhého vagónu, kde bylo konečně volné WC. S radostí vešel dovnitř, ale na záchodě byl malý chlapeček, který si pravděpodobně neuměl nebo zapomněl zamknout. Honza běžel na druhou stranu vagónu, kde konečně mohl udělat svojí potřebu. Potom se vrátil do kupé za Pavlem. Velmi se ale podivil, že Pavel nesedí na svém místě a vůbec - on tam nebyl! Na Pavlovem místě seděl nějaký starý pán a na jeho nějaká paní. „Kde je? Půjdu ho radši hledat.“ Řekl si Honza. Prošel první vagón, ale Pavla nenašel, potom šel druhým, také ho nenašel a objevil ho až ve třetím v pořadí kterými procházel a tam uviděl Pavla kroutícího hlavou. Když Honzu uviděl, a začal mluvit, nevypadalo to jako by mluvil s radostí: „Kde jsi? Já tě tu hledám a ty si někde trajdáš! Minulou stanici jsme měli vystupovat!“

---