Dálnice osudů.

co mě tak napadá, když nechám ruku volně psát....

Udělat si tak křídla a odletět někam daleko. Někam, kde by mě nikdo neviděl, utápěla bych se ve svých představách až by mě zadusily. Proč? Proč se ptát? Ne vážně, co z toho? Hluboké myšlenky vám nikdo nevezme a přece, když se přestanete samy sebe ptát, všechno je ztraceno. Mysl se spustí do temnoty, ze které se těžko dostává, ale co dnes není těžké?
Chtěla bych být zase ta malá holčička s velkými brýlemi, která neřeší žádné problémy, jen chodí světem s panenkou v rukou a stará se, aby ji nikde neztratila. Jenže teď už vím, a zjistí to i ona, že jednou vyroste a i když za pár let tu roztomilou (už trochu zničenou) panenku odloží, zase se k ní později vrátí. Vytáhne ji ze ztracené krabice dětství a bude se chtít vrátit. Ale nepůjde to. Teď se nestará o budoucnost. Ví, že se o ni někdo postará, jenže s věkem zjistí, že spolehnout se může jen na sebe, že na světě není nikdo, komu může věřit tak jako sobě. To bolí. Ale ona to ještě neví. Chtěla bych ji nechat v tom sladkém neuvědomění napořád, aby její duše zůstala tak nevinná a čistá, aby nebyla pošpiněná problémy, ranami, které si pro ni už osud určitě připravil, ztrátami iluzí nebo smutkem. Nechci dítě. Nechci ho přivést do tohoto světa, nechci, aby vidělo, jak zkažení lidé jsou. Možná ne všichni, možná je tu několik, kteří zůstali čistí i přes všechno, čím museli projít. Zahradou květů, kde mezi poupaty stojí hroby. Pohřbené myšlenky, iluze, naděje a kdoví co ještě…Je krásná, ta zahrada života, i když vím, že ten hrob tam na konci je můj, ale co je před ním je zakryto mlhou. Těžko říct, jestli je lepší vědět nebo nevědět, ale stejně si nemůžu vybrat. Musím brát to, co přijde. Cesty se kříží, ale mám jednu jistotu – že z té svojí nikdy nesejdu. Jak se k tomu postavit? Mám utíkat? Vlastně ani to nemůžu, moje tempo udává čas, který se nikdy nezmění. Není to frustrující? Mám naordinovaný život. Jak moc jsem vlastně svou vlastní paní? Cítím se jak zvíře v kleci. Lidé kolem mě chodí a vzájemně se pozorujeme. Jsou zvláštní, ti lidé…Přála bych si bát víc impulsivní, rozhodnout se a jednat. Jsem zamčená ve svých snech a svém životě. Pouta mě řežou do rukou a já musím jít se stádem, protože můj pastevec je pro mě vším a za zády mám psa. Jak končí zbloudilá ovce? Spadne z útesu? Zabije ji šelma? Nebo najde jiné stádo, jiného pastevce? Ale čím vším bude muset projít? Jak dlouho bude hledat a co když ztratí naději? Stejný osud. Co si zvolí? Samozřejmě. Ale může věřit svému pastevci? Kam ji vede? Na lepší pastvinu nebo na smrt? Neví. A tak šlape dál uprostřed stáda tam, kam šlapou všichni. Proto jsou naše cesty tak podobné, prošlapané a vedou stejnými místy. Dálnice osudů. Jenom čekám na další exit.

---