Večírek

Jen vy řádky zkosené,
mám chuť se rozplynout
za účelem lehkosti,
odhodím celé své tělo,
stejně mi hučí v hlavě po včerejším materiálním
VEčíRKU,
který znamenal bolest,
knedlík v krku, rty z kamene,
smutek, slzy na krajíčku,
snění, nesnídání.

Dnes je další den,
ale co říct víc?
Neznám se, lituju se,
zlobím se na sebe...
Žiju?
Ale představa,
že by mi někdo proklál břicho mečem byla,
přiznávám,
vzrušující.

A co teprv má láska,
jejíž světlo bylo poházeno po mnoha dalších lidech
a na mně už moc nezbylo,
nebo jsem si nevzal....???
A kdo za to víc může?
Bláznivý svět,
točí se furt dokola
a nikdy zpět...
A je to tak lepší!!
Všechno napravit a tvořit,
to je naše úloha,
přiblížit se a děkovat
za modré nebe,
za klacíky v říčce,
za marihuanu,
kterou jsem včera spatřil temnou -

Je mi toho líto,
ale nemohl jsem jinak,
myslím, že jsem chtěl,
opravdu, opravdu si to myslím.

Sladký život, jen vědět,
z které strany ochutnávat,
zatím jsem objevil hořký rožek
a párkrát jsem si i pochutnal.

Včera jsem viděl tolik dobroty,
že jsem si připadal jako tupé nic.
Včera jsem viděl tolik temných podivností,
že jsem si připadal jako hloupé nic.
Musel jsem odejít,
bez rozloučení,
se studenou rukou na srdci
a plným nosem myšlenek,
s hlavou svěšenou a plícemi nedýchajícími,
bez cigarety a jakéhokoli jiného světla.

A zoufal jsem si,
jaké že ten svět je osamělé místo.

A ten pocit, že nemá cenu tu zůstávat,
ten mě štve - ať jde pryč!!

Dnes je neděle,
zlatá stuha týdne,
a je moc krásně,
lehce melancholicky,
zadumaně a modře
a mě se chce spát,
nejradši bych chodil spát s Měsícem.

Půl jedenácté
a v duši jen kapka osvěžující vody.
Musím umět otočit svou hlavu,
vyčistit svůj pohled od pavučin a prachu,
oprášit své srdce,
pozbýt strachu,
KRÁČET S HLAVOU VZTYČENOU!
A ne jen naříkat a vyplakávat propisku v tyto řádky.
Jsem snílek, jsem zasraný snílek.
Pěkné slovo, to jo,
jeho obsah však jaksi neumím pozřít.
Já se za sebe stydím.
Chtěl bych snít buď věčně,
nebo vůbec.
A rozkopat ten svůj
shnilý ksicht a
plivnout si do svého
obličeje a hlavně,
vyhnat démona,
který tam někde mezi střevy tlí.

Je celý rudý,
schovává se,
vykukuje a občas se dá chytnout.
A já ho musím vyhnat.
Posledně mu zůstal ocas u žaludku,
za čtyři dny narostl nový démon,
slabší, ale překvapující
a já ho musím vyhnat
i tohoto,
ten mi stojí ve štěstí
a je mi toho tolik líto...

A SKLAPNI!!!!!!

...a to byl on
a je ho tam víc
a je všude
a všude bolí
a bolí strašně
a strašně lže
a lže
a ...

o včerejšku psát nechci,
chci tlít jako pařez,
a hladit její smutné vlásky,
a pokud bych měl brečet,
pak jedině štěstím,
a pokud bych měl žít,
pak jedině pro
ni

---