Začátkem týdne další díl deníku. Doufám, že se vám bude líbit.

22. 1. 2001 - 28. 1. 2001

Pondělí 22. 1. 2001

Počasí si to nerozmyslelo. Zatímco v neděli jenom tak zkoušelo, co by to udělalo, v pondělí se do toho již pořádně obulo a sněžilo o celej hřebík. Za oknem jsem to pozoroval se smíšenými pocity. Já osobně sníh (a zimu vůbec) nemám rád. Ale na druhou stranu jsem celkem přející, a tak nemám nic proti tomu, když je někdo ze sněhu jak u vytržení. Na takto postižené jedince jsem myslel a měl jsem radost, že jim začínají žně. Alespoň už nebudu muset poslouchat řeči o tom, jak to není vůbec žádná zima. Ovšem jak ubíhalo dopoledne, dostávala se do popředí myšlenka, že budu muset jít do města, a jestli nepřestane padat a budu muset jít v chumelenici, tak mi nezbude, než poslat všechny milovníky zimy do háje, a jestli na sněhu upadnu, tak ještě dál. Znám spoustu lidí, kteří se nemohou dočkat, až dojde na jejich slova. Já ne, já takový nejsem. Dokonce mohu říct, že mě štve, když mám pravdu. A v tomto případě jsem měl po čertech pravdu. Během několika hodin dokázalo počasí s celkem minimálními náklady vykouzlit roztomilou kalamitu. V Plzni byla naprosto ochromená doprava, a než jsem došel ten kousek, viděl jsem celkem tři pěkné lisovačky. Když jsem se konečně vrátil domů a podařilo se mi neupadnout, pustil jsem si zprávy. Jak je vidět, je to všude stejný a v České Lípě ze všeho nejhorší. Silnice jsou nesjízdné a sněžení nepolevuje. Jeden pán, kterého redaktoři TV NOVA, s nasazením vlastního života, oslovili přímo u krajnice nesjízdné vozovky, se pohoršuje nad tím, že silničáři nejsou schopní zabránit sněžení. Zajímalo by mě, jestli se taky ještě minulý týden rozčiloval nad bídnou úrovní letošní zimy.

Úterý 23. 1. 2001

Ráno jsem musel vstávat nezvykle brzo a navíc na lačno, protože jsem byl objednán ve Vojenské nemocnici na předoperační vyšetření. Jedinou vojenskou nemocnicí, kterou znám, je ovšem M.A.S.H, a tak se není co divit, že mě rozsáhlý areál celkem moderní nemocnice zklamal, protože tam nebyl ani jediný stan, ani jediný voják. Když ovšem nepočítám dva záklaďáky, kteří tam byli jako pacienti. Původně jsem se obával, jestli se nebudou zdráhat ošetřit nějakého prašivého civilistu, ale když jsem viděl, že v čekárně čeká celá řada prašivých civilistů, uklidnil jsem se a zahlásil jsem se u okénka, kde mě vyzvali, abych se posadil v čekárně, odkud mě pan doktor zavolá. Pak se celé dopoledne nedělo nic, co by stálo za zaznamenání, snad jen to, že jsem přečetl sto dvacet stran z knihy Terryho Pratchetta, kterou jsem si vzal prozíravě s sebou. V poledne (ještě jednou upozorňuji, že jsem se měl dostavit ráno a na lačno), jsem si už začal myslet, že ta stará paní, co přišla asi hodinu po mně a už asi před hodinou odešla, byla emeritní členkou armádní rozvědky, a že mě, jakožto civilistu, opravdu nikdo neošetří. V tom mě vyvolali a já se konečně sešel s lékařem, kterému jsem otevřeně předestřel svou záležitost, aniž bych polykal slova. "Proč jste to neřekl hned u okénka?" zeptal se mě. "Řekl jsem to u okénka," ujistil jsem ho. "Přesně takhle jako mně?" "Doslova." "Musíte na Internu a do laboratoře. Nashledanou," oznámil mi stručně. "A za týden přijďte zase sem," křikl za mnou do chodby. Svižně jsem si vypočítal, že jestli budu všude čekat jako tady, mám do půlnoci o zábavu postaráno. Ovšem zase jsem se spletl. Celé vyšetření i s přesunem mezi budovami, bylo hotové za dvacet minut. Alespoň něco. Cestou domů jsem se ještě zastavil na VZP, kde jsem potřeboval něco zařídit. Nevím, jaké má kdo zkušenosti s jednáním na VZP, ale já jen ty nejhorší. A tak dá rozum, že jsem se tam ani trochu netěšil a připravoval jsem se na to řadu dní. Ovšem stalo se něco neuvěřitelného. Poprvé v životě se mi stalo, že úřednice pojišťovny byla milá, příjemná a poradila mi, co jsem potřeboval. Nevěříte? Klidně můžete. Prohlašuji, že na pobočce VZP Plzeň Sever, ve Wenzikově ulici je ochotná úřednice. Až budete mít cestu kolem, běžte se na ní podívat.

Středa 24. 1. 2001

Středa byla na zážitky poměrně kusá, a protože jsem se nedíval ani na zprávy, nedozvěděl jsem se nic zajímavého. Ovšem sympatické na celém dni bylo to, že povolila zima a začal tát ten protivný sníh. Tím, že se rtuť teploměru konečně přehoupla přes nulu, jsem se po dlouhé době dostal do auta. Při té příležitosti jsem zjistil, že musím natankovat, a tak jsem zase jednou navštívil benzínovou pumpu. Ony takové zamrzlé dveře mají taky něco do sebe. Ovšem cena benzínu mě po dlouhé době překvapila. Za šest set padesát korun jsem netankoval minimálně rok. Že by se konečně ekonomické oživení začínalo projevovat? Cestou od pumpy jsem se zastavil v TESCU nakoupit něco k večeři. Upoutal mě regál s jablky, protože jsem si vzpomněl, že včera ve zprávách ministr Fencl naznačoval, že české ovocnářství je v krizi, protože z důvodu nadúrody si nikdo nekupuje ovoce. Přišlo mi to nespravedlivé. Proč se někdo, třeba rafinerské společnosti, má mít dobře a někdo jiný strádat jenom proto, že si nikdo nekupuje jablka. Rozhodl jsem se podpořit pěstitele a koupil jsem si tři jablka. Vím, že to nikoho nevytrhne, ale na druhou stranu… Cestou k autu mě zastavily dvě dívky s kasičkou a vyzvaly mě, abych přispěl na konto Bariéry. Pak následovala asi pětiminutová přednáška, z níž jsem pochopil, že se peníze použijí na vybavení pro vozíčkáře. Nejprve jsem je chtěl zdvořile odmítnout, ale protože byly docela hezké a hlavně jsem si vzpomněl na svou operaci nohy a protože jeden nikdy neví, nakonec jsem přispěl. Dostal jsem od nich samolepku, heč.

Čtvrtek 25. 1. 2001

Termín odevzdání knihy se blíží a já jsem si ráno uvědomil, že mi na dokončení zbývá jen pár dní. A proto jsem ráno vynechal všechny ostatní aktivity a začal jsem od samého rána bušit do klávesnice, až tiše úpěla. Zrovna když jsem se chystal udělat si pauzu na oběd a začal jsem si dělat starosti nad tím, co si dám, zavolala mi Růženka, že jim ve škole od pondělí začínají chřipkové prázdniny. Využil jsem situace a navrhnul jsem, abychom šli na oslavu na pizzu. Cestou do města jsem přemýšlel, jestli jsme my měli někdy v životě chřipkové prázdniny. Nějak si nevzpomínám. Zato si pamatuju, že jednou nás chodilo do školy z celé třídy asi jen pět a bylo rozbité topení. Ředitel to tenkrát vyřešil tak, že sloučil čtyři třídy do jedné a dal přivést kamna na uhlí. Zlobiví žáci pak museli přikládat. V případě, že nikdo nezlobil, a bylo potřeba přiložit, mohli to udělat nejhodnější žáci za odměnu. Při obědě jsem se ptal Růženky, kolik jim ve škole chybí žáků. Údajně o něco víc než polovina. Když jsem se zeptal, jestli jim funguje topení nebo jestli neuvažují o tom, že by zbývajícím žákům pořídili kamna, koukala na mě jako na blázna. Raději jsem se věnoval pizze, která byla mimochodem skvělá jako vždycky. Cestou domů jsem zažil věc tak bizardní, že váhám, jestli se tu o ní mohu zmínit. Ale protože se vše odehrálo na ulici, snad se o tento nevšední zážitek můžu podělit. V Sedláčkově ulici na chodníku stály dvě asi čtyřleté dívky a stahovaly si kalhoty. Abych byl přesný, stály proti sobě, stáhly si nejprve kalhoty, punčochy i kalhotky. Chvilku stály, pak si vše znovu oblékly, opět chvilku stály a zase se svlékly. Opravdu mě to vyděsilo. Smysl jejich počínání mi nešel do hlavy celé odpoledne. "Co se tomu tak divíš," řekla mi Růženka. "Copak ty sis nikdy nehrál na doktora?" "Pochopitelně, že hrál," ohradil jsem se proti nepěkné pomluvě. "Ale vždycky jen s holkama a NIKDY ne na ulici." "To víš, doba jde dopředu." Asi už jsem vážně starej, protože vývoj v takových věcech nějak nestíhám sledovat. Večer ve zprávách hlásí, že opravdu na všech plzeňských školách budou prázdniny. Asi bych měl požadovat na ministerstvu školství rehabilitaci.

Pátek 26. 1. 2001

Ráno jsem stáhnul poštu a zjistil jsem, že mi jeden známý poslal inzerát s nabídkou zaměstnání. Sice se mi moc nezdálo, že se jedná o zprostředkovatelskou kancelář, ale přeci jen jsem tam zavolal. "Dobrý den, prosím vás, tady mám váš inzerát, že sháníte programátora. Je to tak?" říkám do telefonu. "Programátora?" nechápe slečna na druhé straně. "Ale my žádného nehledáme." "To je divný, tady jasně čtu, hledá se softwarový inženýr pro našeho klienta..." "Ano, ano, softwarového inženýra potřebujeme velmi urgentně. Vy byste měl o to místo zájem?" "Možná, ještě nevím, potřeboval bych nějaké bližší informace." "Jistě, ale je potřeba, abyste měl zkušenosti s programováním v Céčku," upozorňuje mě slečna. "Pochopitelně, to jsem si přečetl v tom inzerátu," přikyvuji. "A máte je?" dotírá vytrvale. "Jistě, to bych jinak nevolal." "Tak přijďte k nám ve tři hodiny a vezměte si s sebou profesní životopis." Do agentury jsem dorazil přesně, aby bylo vidět, že jsem seriózní osoba. Hned se na mě vrhla jedna pracovnice a dala mi vyplnit dotazník, který, podle mého názoru, minimálně v jedné polovině otázek překračoval zákon o ochraně osobnosti. Ta druhá polovina se přesně kryla s údaji obsaženými v životopise, který jsem podle instrukcí přinesl s sebou. Konečně dorazila ona slečna, s níž jsem ráno mluvil telefonem. "Jsem ráda, že jste přišel," ujišťuje mě. "Přinesl jste ten životopis?" "Jistě," říkám. "To je skvělé nevadilo by vám, kdybych vám položila pár otázek?" "Prosím, bez obav se ptejte," říkám blazeovaně. "Důležité je, abyste měl zkušenosti s programováním v Céčku. Máte je?" "Ano," kývám. "To byste měl ale uvést ve svém životopise," kárá mě. "Ale já jsem to v něm uvedl," ukazuji prstem na příslušný řádek. "Aha, a nějaké další zkušenosti s programováním máte?" "Pochopitelně, i to jsem uvedl v životopise," říkám a ukazuji hned na další řádek. "Jistě, jistě, taky byste měl uvést, kde jste pracoval předtím." "I to jsem uvedl. Naleznete to na druhé straně, a v tom dotazníku, co jsem vyplnil před okamžikem," usmívám se na ní. "Víte já bych ještě potřebovala ten váš životopis v angličtině, šlo by to?" "Samozřejmě, kdybyste mi to řekla hned, mohl jsem ho hned přinést. Ale pošlu vám ho," slibuji. "Fajn. Tak já bych vám řekla něco o té firmě a o jejích požadavcích. Základní požadavek je, abyste uměl programovat v Céčku. Umíte to?" "Ano, už jsem vám to říkal." "A ještě by je zajímalo, jestli umíte nějaké objektově orientační..., promiňte orientované jazyky?" "Jistě, Delphi. Je to uvedeno v mém životopise." "A s mikrokontroléry jste někdy pracoval?" "Ano, v minulém zaměstnání." "To je ale velmi důležité, to byste měl napsat do životopisu, mimochodem co znamená tohle DSP?" To jsou speciální mikroprocesory. Bez obav jim můj životopis dejte, oni tomu budou rozumět," navrhuji. "Ještě se chci zeptat, vy tu píšete, že publikujete v nakladatelství GRADA. To jako knihy?" "Ano, to jako knihy." "O programování?" "Hlavně o programování," přikyvuji. "A to mi řekněte, taky o programování v Céčku?"

Víkend 27. 1 - 28. 1. 2001

Sobota je ve znamení celodenní tvůrčí činnosti. Nakonec jako vždy před termínem odevzdání knihy. Proto se mi i vyhýbaly vzrušující zážitky, které bych sem mohl napsat. Abych si alespoň trochu odpočinul, pustil jsem si zprávy. Tentokrát to opravdu stálo za to. Když pominu, že je moderovala Nicol, což samo o sobě stačí k tomu, aby mi to zlepšilo náladu o sto procent, zaujala mě i jedna zpráva. Týkala se uvězněného poslance Pilipa. Protože se zdá, že ho Kubánci zavřeli a zahodili klíč, zpravodajci TV NOVA zrekonstruovali jeho denní program a podařilo se jim s pomocí animací sestavit reportáž, na kterou se nezapomíná. O tom, jací jsou profesionálové svědčí i to, do jakých podrobností se jim podařilo získat informace o Pilipově denním režimu. Nejvíce mě zaujalo, že si krátí čas četbou. Naposledy údajně četl Monte Christa. Zajímalo by mě, jestli si ho půjčil z vězeňské knihovny, nebo jestli měl svého. Musím to sledovat i nadále, abych věděl, do čeho se pustí teď. Pokud bych mohl doporučit, měl by si sehnat Motýlka. V neděli večer jsem konečně dopsal knihu, takže ji v pondělí budu moct odevzdat. Nevím, jak to dělám, ale zase to bylo na poslední chvíli. A to jsem si tentokrát umiňoval, že ji dokončím dostatečně před termínem, abych na konci měsíce neměl spěch. Během dne na mě ovšem začal doléhat pobyt v nemocnici, který mě čeká příští týden. Nevím proč, ale zase se mi začaly vybavovat zprávy o tom, jak někomu vyoperovali zdravou ledvinu, apod. To bych nerad. Na svoje ledviny jsem celkem háklivej. Proto jsem se rozhodl, že každému, koho tam potkám, okamžitě nahlásím, že mám obě ledviny naprosto v pořádku. Jen aby mi nedali narkózu, dřív než na to dojde. Pro jistotu si na nohu nakreslím křížek, aby věděli, kde mě mají říznout. Na klíčová místa těla si pak nakreslím mapku se směrovými šipkami. Takže by to mohlo vyjít. Držte mi palce.

---