Zatracená technika

„Zatracená technika!“ zaklel vztekle.„Vždycky jsem říkal, že nás ten pokrok zničí a už je to tady,“ vrčel si mrzutě pod vousy pětatřicátník Hugo Moravec, zatímco si do tašky balil své věci. Ještě před týdnem by ho ani ve snu nenapadlo, že jeho spokojený rodinný život vezme za své.

Všechno začalo, když do firmy, kde pracoval, nastoupila mladá, pohledná kolegyně Agáta. Její okouzlující úsměv ho od prvního dne pronásledoval na každém kroku a zlehčoval napjatou atmosféru, která tu panovala už několik týdnů. Firma v rámci zvyšování efektivity práce vyvíjela stále větší tlak na své zaměstnance a snažila se z nich vyždímat maximum. Mezi lidmi se nesly dokonce zprávy o plánovaném propouštění.

Hugo si nenechal uniknout žádnou příležitost, aby se před ní mohl blýsknout a Agátě se zdálo jeho nadbíhání roztomilé. Co na tom, že měl doma ženu a dítě, když jinak na něm neshledávala žádných chyb. Zanedlouho tedy přešlo nevinné, lehké laškování v milostný vztah. Kradli chvilky, jež mohli prožívat společně, kde se jen dalo. Agáta, jakožto svobodná, neměla problémy s časem a její byt poskytoval milencům dostatek soukromí i pohodlí. Oběma vyhovovaly tyto, víceméně pravidelné, chvilky rozkoše. Hugo na rozvod a založení nové rodiny ani nepomyslel a Agáta si chtěla ještě pár let užívat bezstarostného mládí.

Problém nastal, když se jednoho dne zeptala Hugova manželka Irena, proč chodí stále pozdě z práce. „Vždyť víš, miláčku, jak to teď u nás ve firmě vypadá. Taky bych rád byl doma s vámi, ale musím mít všechno do puntíku hotové. Kontrolují namátkově veškerou naši práci a někdy toho mám tolik, že musím zůstat o hodinku víc, abych to stihl. Copak si můžeme dovolit, abych přišel o práci? Nemáme zaplacenou hypotéku a taky jsme plánovali dovolenou u moře“ snažil se vše vysvětlit.„Asi máš pravdu,“ odpověděla, ale červíček pochybností v ní hlodal stále.

Hned druhého dne ráno šel Hugo za Agátou. Ne proto, aby se s ní rozešel, ale proto, že v noci vymyslel nový plán. Budou se scházet v práci. Mají přece oba klíče od archivu. Málokdy se tam chodí, a když budou půl hodinky pryč, nikdo si toho jistě nevšimne. Plán se jevil jako bezchybný. O pauze na svačinu je nikdo nehledal a občas to o nějakou minutku i přetáhli. Když už si mysleli, jak vše perfektně funguje, zavolal si je na kobereček jejich nadřízený. Vůbec netušili, o co jde. Nechápavě na sebe koukli, když jim oznámil, že pro hrubé porušení pracovní morálky s nimi firma rozvazuje pracovní poměr. Když si všiml jejich udivených výrazů, otočil na ně svůj velký monitor, na kterém se pohybovali jednotliví zaměstnanci jako postavičky počítačové hry.

„To co vidíte je nový program na sledování pracovníků. Nebyl zrovna z nejlevnějších, ale dealer, co mi ho doporučil, měl úplnou pravdu v tom, že se má investice brzy vrátí. Víte, bez něj bych těžko přišel na to, jak využíváte pracovní doby.“ Chvíli se odmlčel a pak pokračoval jízlivým tónem. „Pochopitelně program automaticky zaslal vyrozumění na osobní komunikátor i vaší manželce, pane Moravče.“

Oba dva se nezmohli ani na slovo odporu a odcházeli se sklopenými hlavami na personální útvar vyřídit nezbytné formality spojené s výpovědí.

“Sice je to teprve v plenkách, ale stejně je výborná věc to povinné chipování osob. Nechápu, proč se proti tomu tenkrát tolik bouřili,“ pomyslel si Evžen Patočka, když za provinilci zaklaply dveře. Patrně mu nedošlo, že o dvě patra výše právě sleduje na monitoru jeho počínání ředitel firmy.

---