Hoří, má panenko! aneb Já a feferonka

Uvažovat se dá asi o spoustě různých věcí... Jakékoliv jídlo, pochutiny či stroze řečené poživatiny nevyjímaje.

Hoří, má panenko!
aneb
Já a feferonka

Zkušenost nás učí, že jíst, pojídat, pocívat, tláskat a chmoucat se dá mnoho, přemnoho věcí rozličného charakteru a podstaty. V případě ideálním je věc, jíž proháníme skrze svůj chrup, opravdu poživatelná, organického původu, čili jedlá. V tom případě je naše konání posvěceno čákou téměř jistého úspěchu a náš žaludek si již mne pomyslné ruce na nával, který ho čeká. Pominu situaci, kdy hladem nebo pomatením mysli zkoušíme jíst něco veskrze nejedlého, umělého a nechutného, knoflíkem a ohlodanými nehty počínaje a rychlou předvařenou svačinkou v barevném plastovém kelímku konče. Příliš mnoho papíru by bylo zbytečně popsáno, škoda a zmar pro lesy a navíc to každý zná, protože každý z nás již někdy žužlal cosi, o čem byl přesvědčený, že to za žádnou cenu nespolkne. A nebo když spolkne, tak z toho nebude mít za žádnou cenu radost a uspokojení pro lačné tělo.
Lékaři, léčitelé, specialisté na diety, ať už makrobiologické nebo mikrobiologické, entomologické či kynologické, doporučují svorně vlastní obsah bašty jako takové prokládat často pestrými vsuvkami, jež se skládají převážně z ovoce a zeleniny. Že prý potřebujeme vitamíny, minerály a podobnou chemickou drobotinu. Dobrá, když připustím, že ty pišišvory opravdu nemůžeme postrádat, když blahosklonně přikývnu hlavou a ledabyle mávnu rukou na znamení, že už se hádat nemíním, tak mi v hlavě jako na povel vyskočí otázka:
„A z čeho že načerpám těchto nezbytných součástek naší zdravé existence nejvíc? Abych si zbytečně neunavil žvýkací svaly a využil kapacitu slinných žláz k naší oboustranné spokojenosti?“
Leč lidé, tento problém je veskrze neřešitelný. Protože tohle má to, a tohle zase ono. Žádná z těch zeleninových či ovocných přesnídávek v jednom kousku v sobě neobsáhne nejširší škálu všemožného blaha pro náš zažívací systém, tělo jako takové a nás, člověka, jako jedince. Takže si musíme dělat mixy, míchat a míchat a doufat, že mícháme dostatečně a správně, že budeme mít dostatek jak vitamínu C tak vápníku, vitamínu A, ale i tříslovin nebo něčeho stejně chutného a vábného.
Mezi hořkostí lilku a cukety a nevýraznou, ba ke smutku fádní chutí salátovek se však dá najít i něco do co barvy lákavější a co do chuti… vražednější. Někdy je to kulaté a jindy dlouhé a trošku zakroucené a povětšinou to bývá do červena, ba přímo někdy rudé.
Jistě, feferonky, to je zelenina ke snídani šampionů!
Kdo byl tak osvícený že vynalezl proces zavařování bohužel netuším, tedy jestli to nebyl kolega Pasteur, ovšem to je jen taková myšlenečka. Hm, a tak mě napadá, že sice zavařené pochutiny vydrží déle, ovšem ta prospěšná drobotina ergo vitamíny a minerály z nich vyprchá a uteče jak nitroglycerín z cedníku na nudle.
Budeme dělat že to nevidíme, dobře?
Nějaké svéhlavé vitamíny, pchá! Ať si jdou, když nesnesou ten ždibeček tepla, ať si klidně spakují rance a vydají se hledat štěstí někam jinam, v případě nechuti k tepelným úpravám bych vřele doporučoval severní země, převážně ostrovní, a to ještě s určením k domorodému obyvatelstvu, které proces vaření buď ještě neobjevilo, nebo vůbec objevit nechce.
Ale nechme hledění za odcházejícími vitamíny a otočme list k něčemu příjemnějšímu. Když se zeleninka požehnaná, v tomto případě již sterilovaná feferonka, uvelebí do průhledné sklenice, do něžného láku, jenž ji obejme jako matička milované dítě, je čas počkat. Protože za čekání budeme vrchovatou měrou odměněni.
Tajemná dobo zrání, kterak jsi přínosná pro chuť a vůni pochutiny nebeské! Snad i století by se vyplatilo čekat na skvost, kterým se jedna obyčejná feferonka stane.
Chuti nebeské, palčivosti pekelné.
Zajisté, vskutku.
Nu, nutno poznamenat, že cokoliv jíme, jíme povětšinou na vlastní nebezpečí, není-li to ovšem jakýs medikament, předepsaný nám felčarem, lékařem, šamanem nebo někým podobně povolaným. Těžko říci, proč jsem si k uvažování o jídle a konzumaci vybral jako příklad právě nakládanou feferonku. Třeba proto, že je úžasná ve všech směrech. Zaujme tvarem stejně jako barvou, počtem za více než uspokojivou cenu. Zkrátka je problém donést tu dobrotu domů a nepustit se do víčka za pomoci lokte a nehtů hned na místě, ale je přeci jen lepší nechat si lačné slintání až do pohodlí domova. Avšak hned za dveřmi padnou dobrá předsevzetí (alespoň moje určitě) a už to jde ráz na ráz. Sklenice vyskočí z tašky na kuchyňský stůl, já jí s rutinou starého a za pracovní úspěchy a nadšení mnohokrát vyznamenaného bachaře vrazím loket do nejcitlivější části, čili víčka, a necitlivě přitlačím.
„Pfsííí!“ uleví si sklenice popuzeně nad mou arogancí a já dle toho vidím, že je jaré mysli a (jsem líný si přečíst fakta) použitelného data spotřeby, tedy připravená ke konzumaci.
Popadnu ten kulatý a placatý kousek potahovaného kovu nehty, zapáčím a pokud mám smůlu, nějaký nehet si strhnu. V opačném případě, ale vlastně i v tom daném, protože nehtů máme naštěstí deset, odtrhnu víčko a můj nos nasaje pikantní vůni, která se okamžitě začne vznášet zbůhdarma vzduchem s nonšalancí svůdné krasavice, pohostinně kynoucí prstem a stahující si punčošku z božsky tvarované nohy.
Nedá se odolat!
Musím ji mít!
Vidlička, honem vidličku!
Hergot, když ne vidličku, tak aspoň lžičku… prosíííím, jen rychle!
Dobře, když jsou všechny zrádně ukryté v tajemných hlubinách dřezu, já si posloužím i bez složité techniky, užiju své prstíky.
Jak slastně obejmou mé rty hladké tělíčko feferonky, potom se zahryznu a v prstech mi zbyde jako žalostná památka jen zelená stopka. Chuť se rozlije všude kde jen může. Ale ať je jakkoliv úžasná, je vlastně jen takový předskokan pro těžkou řežbu, která teprve přijde.
Naskočí na pódium mého jazyka s vehemencí stádečka slonů, vracejících se z lázní, kde drželi přitučňovací kůru. A mejdlo může začít!
Pálí, pálí, pálíííí!
Lidičky, to je ale slast. Jak já tenhle pocit zbožňuju. Nedá se proti němu vlastně skoro nic dělat, protože připít hlt vody by mohl jen naprostý ignorant či člověk, neznalý základních zákonitostí pojídání feferonek. Ne, jen vytřít upřímnou slzu z očí a zakousnout se do dalšího nebeského plodu. Je dobré pojídat tuto pikantní ambrózii k něčemu, přičemž ono něco může být maso, chleba s máslem nebo něco podle vašeho gusta, ovšem potom si tolik neužijete pocit vulkánu před erupcí. Nepoznáte křečovitý úsměv kdy oči jsou staženy do úzkých mezírek a kapou z nich krokodýlí slzy.
Ovšem všechno stojí za tu chuť, za pocit splynutí mne a feferonky v jedno, ehm… skoro tělo, ačkoliv v tomto případě si nejsem jistý, neboť ona funguje jako potravina a já jako konzument.
Nuž, řekněme na závěr cosi, co vystihne situaci nejlépe:
„Vstup do mě a neubliž!“
A nezapomeňte, lidé dobří…
Pálí vždycky DVAKRÁT!!!

---