O filosofické mládeži aneb To máme hezkej večer, kočko! Pojďme si popovídat o astrofyzice…

O tom, co rádi máme se dá uvažovat. Ale o tom, co rádi nemáme, ba co nesnášíme, se uvažuje ještě mnohem, mnohem lépe.

O filosofické mládeži
aneb
To máme hezkej večer, kočko! Pojďme si popovídat o astrofyzice…

Děje se to nám pod nosem, někdy i za našeho souhlasu, ať už přímého či nepřímého. Zdálo by se, že je to součást naší kultury, která pevně zakořenila a už nám proti ní nepomůže ani motyčka, krumpáček nebo třeba dvacetikilová nálož dynamitu. Tento neřád se kolem plemení, bují a začíná přerůstat vlastní zvrácenou formu existence…
Ano, jsem rád, že již takto plytký a jednostranně zaměřený úvod navodil správnou atmosféru. Přesně, řeč je o takzvaných teenagerských filmech a seriálech!
No dobrá, teenager byl každý z nás. (Dřívější ročníky to ale ani nevěděly, že jsou teenageři, kvůli čemuž je hluboce lituji.) Nemám proti nim nic, neboť bych musel mít nerad i sám sebe a to asi ještě víc než mám dosud. Ne, je to zkrátka takové vývojové věkové stádium člověka.
Jak se ale zdá, filmový průmysl si řekl, že je to období snadné ovlivnitelnosti, období duševní nezralosti a schopnosti odolat mihotání televizní obrazovky na úrovni, s níž se bude letargický, revmatický a retardovaný slaneček pokoušet vzdorovat vlně Tsunami.
Nevím, kdo zasel první semínko pozdějšího nesváru. Jestli to nebyl třeba Michael J. Fox v dnes již kultovní sérii o návratu do budoucnosti. Nebo že by to byla známá a k tomu ještě (dmu se pýchou) tuzemská študácká trilogie z doby první republiky…?
Nejdřív to bylo nesmělé a pozvolné, jako když začne pod neopatrným bruslařem praskat led. Lup tady, lup támhle, bezvýznamná prasklinka (kdo by si jí všímal), zatím je to všechno v pohodě. Ale onen bruslař, který si tak bezstarostně korčuluje po ledě zkázy, je ekvivalent našeho ubohého vkusu a schopnosti zůstat soudní. Nezešílet z toho, co nám filmařské společnosti ládují do očního pozadí. Tudíž, když sečteme všechna „proti“, protože s těmi „pro“ se ani nemá cenu unavovat, vypadá to bledě…
Nespočítal bych už rozverné študácké komedie, veselé a kamarádské seriály ani kdybych měl rukou jako bohyně Kálí nebo ještě víc. Při některých z jmenované kupky televizního hnoje chvílemi běhá po zádech mráz nad nezištností a dobrotou zúčastněných lidiček. Jen jedno je jaksi rušivým elementem a to nic většího než fakt, že protagonisté k teenagerství již přičichli. Čímž myslím, že už k němu nečichají. Nikde nemáte osmnáctiletého herce, který by hrál člověka, radujícího se z krás světa právě osmnáct let. Herci a herečky bývají již dospělí a hrají si přitom na adolescenty. Snad z nějakých mystických a těžko pochopitelných důvodů.
I když tak těžko pochopitelné ty důvody zase nejsou, to ne…
Za, ehm, řekněme jejich finanční ohodnocení, bych byl schopný zahrát neodolatelnou muchomůrku a červený klobouček s tečkami bych si sehnal sám. Grátis. A rád a fofrem, i kdybych si ho měl spíchnout na koleni za svitu měsíčku, sedíc na vrbě.
Ale dobrá, nu tedy popusťme otěže nedočkavě řehtající finanční závisti. Finance jsou jednou z hlavních, avšak nikoliv jedinou hybnou silou tohoto světa. Ne, je jich víc. Ziskuchtivost, touha se předvést nebo zapůsobit jako myslitel (o což se snažím často osobně, a že je to práce do značné míry Sisyfovská), šokovat či vyvolat ustrnutí, kteréžto dvě činnosti spadají do jediné kategorie myšlenkového bahýnka.
Takže proč se to vlastně děje? Proč nám je znovu a znovu vnucována vidina bandy veselých (sákryš já se tohohle prostě nezbavím, jakmile se mi něco nezdá, hned to musí být veselé) teenagerů, kteří už dávno odrostli svým středoškolským košilkám, dětským střevíčkům a onanování na záchodě nad hanbatým časopisem…?
„Vstup do nich!“ vzkřikl vynálezce onoho programu, režisér i všichni kolem. „Vstup do nich, prolez očima do mozkových závitů, udělej z nich cosi na způsob míchaných vajíček s pažitkou a hezky těm, kteří se na to odváží dívat (ať už jednou nebo opakovaně) vymyj to, co z mozečků zbyde!“
Ano, tak to může být. Takovéto programy, filmy a seriály jsou do značné míry návykové. Když se jednou podíváte a dáte si prostor na to, pokusit se pochopit oč tam jde, většinou se podíváte i podruhé a potřetí, eventuelně počtvrté a páté…
Ovšem důvody k tomuto počínání se různí. Vynecháme-li možnost, že jste zůstali absolutně mimo mísu a vůbec nechápete, o čem tam ti tajtrlíci žvatlají:
První skupina sledujících v tomto pochybném show vidí dokonalost. Ti ještě nedozráli a neprohlédli klam a faleš, jíž se je filmový průmysl snaží opříst a zamotat do tvaru hovězí pečeně Welington. V hrdinech vidí skutečné osobnosti, plné nejčistšího a nejnezištnějšího lidství, jaké se jen na naší babičce Zemi urodilo.
Skupina druhá má právě v životě většinou veliké a zásadní problémy typu: Vztah se hatí, kolem jako by nikdo nechápal hrůzu toho, když se najednou utrhnou dva knoflíčky u košile, když si nejlepší kamarád nebo kamarádka nechce hezky popovídat o tom, jaké trauma bylo způsobeno žvýkačkou přilepenou na podrážce nebo strašným pocitem toho, že neděláme to co je, jemináčku, správné… Přetržená tkanička, ošklivý brouk v cestě do školy, slunce, ošklivě schované za mráček a podobné. S tímhle ale producenti podobných po(d)řadů (a neřádů) veřejného ohrožení počítají. Proto je každý díl, nebo každý film prošpikovaný podobnými těžkostmi. Bez rozdílu, i když si je povětšinou protagonisté zaviní sami, všechny si vyžadují filosofické řešení a spoustu suchých a skřípavě znějících frází na dané téma.
A třetí skupina jsme MY. My, banda necitelných příšer. Na podobné vymyšlenosti se díváme s nedůvěrou a při citových výlevech se maximálně dobře pobavíme. Každé slovo je neúnavně negováno a dialog podléhá sledování jen proto, aby byl následně s huronským smíchem hozen do koše s nesmazatelným nápisem: Klišé.
A pod tím ještě velkými písmeny: Patetické.
Když má problémy naše skupina, tak jí rozhodně nepomůže sledování nějaké teenagerské komedie, tedy pokud se problém nedá zabít škodolibým smíchem. Potom ano…
To jsou tři skupiny sledující výše zmíněný typ pořadů. Jenže tvůrcům je to stejně putýnka. Hlavně že se to sleduje. Negativní reakce je taky reakce a na kritické dopisy a psaníčka je přece vždycky po ruce bzučící skartovačka.
Takže na obrazovce a plátnech kin se budeme asi ještě hodně dlouho setkávat s postavami, prožívajícími svou první lásku přičemž se jim na čele propadá vráska jako Grand Canyon. Budou nadále vesele vybíhat ze školních budov za zábavami středoškoláků, vysokoškoláků nebo třeba chovanců jesliček, jak je libo, já se nehádám. A do všeho se vrhnou po hlavě, bez rozmyslu s plným elánem a neskonalou tupostí mládí, dělající čest každému druhému příslušníku druhu Homo habilis. Rozverné skotačení a veselé výstřelky, kanadské žertíky, ohleduplnost slona v porcelánu a další zápory však na konci smyje kalná přívalová vlna filosofických blábolů. Snaží se ukázat druhou tvář teenagera-neteenagera. Tu inteligentní a citlivou, hloubavou, jež ho vždy zachrání, ať už provede či spáchá cokoliv.
Jen promluví tím svým naléhavým hlasem, který jde až od srdce či konečníku, a kolem rázem všichni, kterým jakkoliv ublížil, kteří ho nesnášejí a už si brousí nože nebo shánějí vidle a pochodně, si uvědomí, co za skvělého člověka to je. Neprodleně odhodí připravenou výzbroj a vytřou z oka slzu dojetí...
Nejvíc mě děsí, že tyhle moderní a nepříliš povedené pohádky začíná generace teenagerů čím dál tím víc brát za své. Upřímně řečeno, dnes je v životě filosofie stejně málo použitelná jako skleněné kladivo nebo papírový pohrabáč. Takže pokud někdo zkusí žehlit své výstřelky mladické bujnosti filosofickou cestou a uvědomělým sypáním popela na vlastní zkroušenou hlavu… jaksi k tomu zřejmě ještě dostane pěstí do obličeje neboli ksichtu.
Život sám ve své strohosti totiž není nějaká pohádka o veselých (už zase!) a vždy nakonec úspěšných lidech, kteří jsou mladí stále a pořád a se vším se nakonec vypořádají, protože kolem sebe mají samé karamády, leč strašlivá fraška, ženoucí se kupředu jako splašená herka, jejíž technická kontrola je již dobrého půldruha roku prošlá…

---