Časový posun

´´Dobré jitro,´´ pozdravil Jindra rozespalou mámu, která se objevila ve dveřích.

´´Co tady děláš?´´ zeptala se ho udiveně. ´´Vždyť je neděle.´´

 Jindra si rozšafně nacpal do pusy zbytek žemle. ´´Jedu  na přehradu. Každou neděli jezdím na přehradu,´´ neodpustil si dodat trochu nadřazeným tónem.

´´Já vím. Tak stará zase nejsem, abych nevěděla, že jezdíš v neděli na přehradu. To si vyprošuju. Ale pokaždé už v sedm hodin a dneska... ´´

´´Ahá´´, nenechal  Jindra matku domluvit. ´´On se totiž matinko dnes v noci  posouval čas. Ne půl osmé, ale půl sedmé bude za chvíli. Už to chápeš?´´ Byl na sebe v duchu pyšný. Budíka si totiž, na rozdíl od minule posunul již večer, takže to dneska nebude on, kdo příjde na loď pozdě. Nebo brzy jako Zuzana, která s celou svojí ženskou logikou hodiny sice úspěšně posunula, ale opačnýn směrem. Ha, ha. Přišla tehdy ne o jednu, ale…

´´To vím taky, že se v noci posunoval čas,´´ vyrušila ho máma z jeho škodolibého rozjímání. ´´Měl by sis to svoje učitelování nechat do školy. Vždyť už bude skoro půl devátý.´´

´´Jindra nevěřícně pohlédl k hodinám na zdi, potom nahodinky na ruce, potom na hodiny na zdi a zase na ruce. To není možné. Hodiny v kuchyni, od té doby co se každý den o pár minut zrychlovaly přestal brát  vážně. Spoléhal se jen a jen na svoji pýchu levé ruky, kterou dostal vloni k Vánocům. Jenže pár minut a dvě hodiny? Zlé tušení otřáslo jeho sebejistotou. Být vhozen do studené vody za pozdní příchod v tomhle ročním období, to nebyla zrovna hřejivá představa. Brrr! Ještě dnes cítil to loňské zchlazení. Navíc podruhé za sebou. On, jinak proslulý svoji dochvilností není sto posunout svůj život o hodinu. To nepřežije. Za úplnýho blbce bude, rozvíjela hlava dále záporné hodnocení, zatímco zbytek těla  bral stečí dveře obýváku. Katastrofa! Staré kyvadlovky, památka po dědovi  právě jednou odbily. Jakoby masivní kyvadlo uhodilo přímo do jeho hlavy. Místo dopředu, dozadu a z jedné hodiny jsou posunutím na druhou stranu dvě.

´´Sama jsem je včera posunula, takže musí jít správně.´´ zaslechl  ještě bezstarostný hlas z kuchyně. ´´Nechtěla jsem, abys přišel pozdě jako vloni. Já bych tě byla ráda vzbudila, ale když už o to teďka nestojíš… .´´

Dvacka za minutu. Sám se o to zasadil. Je pravda, že od té doby chodili všichni přesně, prohánělo se mu zmateně hlavou a nohy šlapaly naštvaně do pedálů. Každá minuta byla drahá. Doslova. Vzhledem k výši jeho příjmů bude tento měsíc o chlebu a vodě. Zatracené posuny.

´´Může mi někdo vysvětlit, co se to tady děje? V neděli, v tuhle nekřesťanskou hodinu?´´ vykoukla v kuchyni  rozcuchaná hlava rozlobené hlavy rodiny. Co je to tady za rámus?´´

´´Jindra zaspal. Posunul si čas na druhou stranu, takže přijde pozdě. Dost pozdě,´´ dodala trochu zamyšleně, jako by jí teprve nyní docházely všechny souvislosti příkladu hodného  první třídy. Jedna a jedna  jsou dvě.

Otec nechápavě pohlédl k hodinám. ´´To bude mít dost drahý a studený, chlapeček. A to jsem včera večer, hlavně kvůli němu všechny hodiny přeřídil. No víš přeci, jak to dopadlo minule. To jsme za to, podle něho nakonec ještě mohli my dva. Chytrák. To má z toho, že už se od tebe nenechá budit. Kdo chce kam... .´´ Zbytek této zastaralé moudrosti už nedořekl. Pohled na zděšený manželčin výraz ho umlčel.

´´Cože jsi včera večer?´´ vydechla, jakoby to měla být poslední věta v jejím životě.

´´Co je s tebou? Není ti dobře?´´ přiskočil spěšně ke své ženě, ve strachu, že omdlévá. ´´Co ti je?´´

´´Já taky.´´ Dvě slova. Následovala chvilka naprostého ticha, kterou myšlenky ženy v domácnosti a jaderného fyzika  potřebovaly na tu jednoduchou matematiku. Jeda a jedna. Ve stejný okamžik vybuchli oba v salvě nevázaného smíchu.

Uřícený Jindra na kole málem vyrazil bránu loděnice. Byla zavřená. Nikde nikdo.

´´Čau Jindro!´´ ozvalo se za ním. ´´Taky jsi si zapomněl posunout čas?´´ smála se na něj  Zuzana postávající na rohu.

Nechápavě na ní zíral, potom na hodinky, znovu na Zuzanu a v duchu vážně zapochyboval o správnosti svého studijního zaměření.

K sakru, kolik že je to tedy doopravdy hodin?