Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNávany
Autor
mladěj
Návětrný quichotista
Krajina se zavlhle s nebem tiše páří,
smogové mraky ospale visí
na bliznách podzimních očí
nevěrně roztoužených žen v zaoltáří,
točí se v konvici voda na kafe
a koketně se poodtočí i na černý čaj,
/ drobné prstíky čínských panenek
trhají ho bez vzrušení do svých porcelánových klínů… /.
Není čas na nic, na lásku,
na snídani na vidličku ,
na otočenou rundu Rumu nebo Ferneta
v průjezdu u nonstopu
„U pana Noneta“.
Fregata letí mimoňovitě,
vlní hry na pravdu,
na hru v kostky a na sebejistý kochavý zmar.
Rád podlehnu,
dívám se ti do očí
a i kamsi za ně,
jsi marnivá víla,
příliš krásný dar.
Proplouvám do myšlenek nad obočí,
nestačím však na ně…
/ prokleté sousloví „má dáti,dal“ /.
A tak v dolní úvrati léta vytahuju
kalamajku opelichaného kožeší a putuji,
/ lemován Spanilou jízdou /,
do návrší se šipkou rozcestníku v
Netykavý kraj.
Maně tuším, ale aspoň trochu,že
jsem připraven,-
uchystán a sbalen
kreativně žvatlat i vyrazit,
/ ke smrti,či k tanečnímu kroku? /,
kdo to má sakra vycítit,
mám totiž už poměrně dost let,
a taky sáně s koňkou k překotnému úprku
do poslední stanice Dolního Újezdu,
je na znamení a zve
ke sletu Démonů,
k pokoře
a haně.
Carpe Diem!šviháku
Do černého se halí nekrolog,
ale i nevěsta…Tak zavři sebe,
zavři oči, nedívej se na ně…
Odpros putnou uhlí čerty
a vyšvihni se do,
pravděpodobně
velice nutného, nebe.
Jídelníček
/ je dobré býti „in“? /
V roce 1910 šel úředník na vepřovou na houbách domů,
miloval ovšem i dušenou kapustu a k tomu
pak dostal polibek od ženy,
bylo dvanáct, čas oběda,
vyměnil si kapesník
a naplánoval si jinak čas večeře,
bylo totiž úterý
a šel, dnes výjimečně místo středy,
na karty do hospůdky U barona…
za pár let jí asi zavřou, on to neví…
Na karty a na potlach
s lékárníkem, doktorem duší a těl a taky doktorem práv,
stavitel snad přijde taky,
možná pozdě, ale určitě i se svým pocitem
omezené jistoty termínu dokončení čehokoli…
Robert Musil pomalu usrkává těžké červené
a opatrně nechává rodit skicu Muže bez vlastností,
myslí na něj, trochu se ho bojí,
Bože, proč jen všude kolem
tolik jich je,
má na to snad vliv, že je pátek?
Patrně nepatrný,
Ten muž je totiž podobtrojí…
Bohéma někdy na sekeru,
jindy zase zaplatí,
směnkou, drobnými či retuší,
krásně směřuje, pořád někam směřuje,…
/ právě, pořád na všem něco má, do všeho rýpe a s ničím nikdy
není spokojena, je nezničitelná a skoro se nedá koupit ! /
tentokrát míří
z hospůdky na Hlavák,
natěšený zmatek,
žádný kufr, koňskej salám a pár flašek,
jdou sice pomalu, ale vlastně spěchají,
vlaky z Prahy do Paříže praskaj ve švech,
básník ještě našel místo,
malíř si dá poslední natočený,
poslední český,
pak v uličce postojí…a
pak rovnou do kavárny Rottondo
Absint se chladí,
Milenka spí…
Děvky a Múza,
Múza a inspirace,
Inspirace a děvky
A proklatě milovaná tvorba,
Žádná blbá a pravidelná práce…
Domů se nepíše, tam na mě čekají…
Zlatníci u Alžbětina mostu,
napůl v Budě a napůl v Pešti dnes zavírají o něco dřív,
spěchají ke svému domu,
ke vchodu U velikonočních Jezulátek
zapálit sedm ramen voskových,
natěšeni,
o tom, co bude,
píší v nezlatavých žalmech,
jen když Kaini všichni spí.
O něco později pak
Vary Karlovy
hostili Ivana a lily šampaňské a lítaly akcie,
ulice azbukou,
české leč nečeské,
/ ti starší tlumočí, tudy šel Karel IV. a támhle spal Janáček /
Voloďo izvini,
Zvelb mi fasádu a kup si mě,
Jmenuji se Jan, příjmením Panáček
Prorůstá tržnice do srdce Čech,
Nezbude tradice,
vykvete pech.
Prorůstá žranice už do nás všech.
Pivo dovnitř, snad báseň ven…?
Zamkněte mozky
Hýčkejte chmelnice…