Sedm Bran

Dávám sem teď dílo jineho človíčka a doufám, že se za to nebude zlobit. Báseň je to užasná s přesně teď popisuje moje pocity a velkou touhu to tak dokazat. Myslím, že více než stojí za zveřejnění.

Zamykám teď brány k svému ztrápenému srdci,
zamykám jej před city, co v živote mě mučí,
zamykám jej před bolestí co tíží mě teď v hrudi,
zamykám jej před radostí, co dopřána je jen druhým.

Zamykám bránu radosti, tak aby úsměv neobjevil se v mé tváři,
bych nedával druhým naději, ať raději jiným v obličeji září,
zamykám bránu hořkosti, by chránila mě před nesmírným žalem,
bych už nikdy nedosáhl plnosti, a po všky se spokojil jen s málem.

Zamykám bránu zklamání, by mě navždy varováním byla,
bych nepodlehl mámení a ve mě vzdorovat se našla síla,
zamykám bránu bolesti, by už více nedusila moje nitro,
by míjela mě bez účinku, tak jako slunce vyjde každé jitro.

Zamykám bránu citu, bych měl pokaždé už jasné oči,
bych už nepodlehl iluzím, bych viděl jasně i za temné noci,
zamykám bránu naděje, neb má víra ztratila se někde právě,
v nekonečných hlubinách, na štítech hor, či ve hluboké trávě.

Zamykám bránu poslední, zamykám ji všemi šesti kouzelnými klíči,
tak aby vydržela na věky, aby zabránila tomu, co v jiných srdcích klíčí,
zamykám bránu lásky, by ni malý záchvěv nepronikl déle ke mě,
a tak, od této chvíle navěky, bude srdce mé za úsvitu zpívat temně.

---