Z hlediska věčnosti

Sub specie aeternitatis

Na břehu mlh jsem za večera stál,
zaslechl štěkot psa a čísi krátké věty.
Na rozladěný klavír někdo hrál.
Mhou pluly sem a tam rozpité siluety.

K tomu všemu jsem slyšel zvonit hranu,
někdo se odebral tou mlhou navždycky.
Jak dojde na hřbitov, jak trefí duše k pánu
lepkavou bílou tmou? Přišlo mi cynicky.

Ke všemu netečný stál jsem tam v onen čas
já měsíc, lhostejný k těm dějům v onu chvíli.
Já Bůh jsem nahlížel z hlediska věčnosti.
Stříbrné paprsky se v řeku světla slily.