Úsměv, prosím!

Každý už někdy asi byl u fotografa. A pokud někdo nebyl, tak ať si gratuluje...

Úsměv, prosím!

Pamatuji si, že Otakar Batlička v jedné ze svých dobrodružných a nesmírně poutavých povídek popisuje podivuhodné odhalení viníka zločinu za pomoci fotografického aparátu. Provinilec, jenž věřil, že skříňka se skleněným okem vidí přímo do duše, si ve chvíli, kdy tmou šlehl blesk, provázející proces tvorby fotografie na tehdejších lehce předpotopních přístrojích, zakryl oči, které jsou okny do inkriminovaného duševního prostoru, rukama.
To neměl rozhodně dělat, měl po legraci.
Nejsem lump, taškář, tím méně zločinec avšak nedávno jsem měl, kupodivu kýho výra, pocit úplně stejný. A to jsem, prosím, stál tváří v tvář jednomu z nejnovějších modelů fototechniky, kterou svíral v rukou odborník, ergo fotograf, a má duše i mé srdce byly prosty veškerých lumpáren a mé svědomí křišťálově čisté.
Tehdy jsem snad poprvé v životě potřeboval slušnou fotku. Fotím se k smrti nerad, protože fotografie mě neuvěřitelně trýzní a občas mám neodbytnou touhu ten papírový obdélník či obdélníček zažalovat pro ošklivou urážku na cti. Takových nešťastníků, kteří na ulici nebudíme více pozornosti než je obvyklé, avšak podle fotografického materiálu bychom mohli směle zvítězit ve výběrovém řízení na atrakci do panoptika, je nás víc. Kdož z lidí, kteří vypadají stále stejně, ať na fotce či na živo, tato muka může cele pochopit? Otevírat obálku s našimi fotkami jako by ani naše nebyly, s tím nepříjemně macešským pocitem, a studovat obrázky s jedním okem přimhouřeným a druhým raději úplně zavřeným, neboť netušíme, jaká mytická nestvůra na nás zase bez varování vykoukne, to věru není o co stát…
Ale abych to nezamluvil. Potřeboval jsem slušnou fotku, která by si troufla mne spodobnit tak, jak alespoň přibližně vypadám. Rozhodl jsem se pro umělecký portrét, neboť momentka mi připadala až příliš riskantní. Jistě, můžete namítat, že něco tak velkopanského je zbytečnost a čirá pýcha do nebe volající, ale já v tu zoufalou chvíli neviděl jiné řešení. Kdyby měla má podobenka být jen jednou z dalších, kterážto mi přibude do šuplíku, nedělal bych s ní takové cavyky, jenže problém byl v tom, že vůbec neměla být pro mne. Jak se říká: Za vším hledej ženu. A proč jsem tedy chtěl vypadat alespoň trošku jako člověk? Aha?
Bylo přívětivé, slunečné ráno, když jsem srdnatě vešel do jistého raději nejmenovaného fotoateliéru, plný sebedůvěry. Ale nějak se to celé zamotalo. Neuměl jsem nezkušené osobě ženského pohlaví za pultem v tu rozhodující chvíli jaksi vysvětlit, co že to požaduji. Sám jsem netušil, jak se tomu přesně říká. Pamatuji si, v hrůze, která mne objala, že jsem blekotal cosi o tom, že to nemá být ta fotka z polaroidu, ale taková ta jiná…
Odvlekli mne dozadu, do temné místnosti, která musela vidět zvěrstev, že si to nikdo z nás neumí představit. Bylo mi pokynuto k otočnému sedátku, které bývá u klavíru, ale jediné na co bych mohl hrát zde byl hřeben, jenž jsem měl v kapse, a to mi přišlo ponižující.
Když odborník vkráčel za přístroj a přeměřil si mě kritickým pohledem, odvážil jsem se rozechvělým hlasem poznamenat, že na fotkách vypadám jaksi neúhledně a zda by se mohl pokusit z tohohle (velkomyslně jsem pokynul ke své tváři) udělat člověka.
Ujistil mne, že budu vypadat úplně jako člověk.
Ukolébaný sladkou nadějí jsem klesl na sedátko a udělal vše, co mi fotograf přikázal. Narovnat, podívat, nemrkat. V tu chvíli mi snad ani netlouklo srdce. A potom blesk, červená světýlka před očima a vypotácení se zase ven. Do peněženky účet, a zítra se zastavte.
Ó hrůzo! Druhého dne jsem, dychtivý spatřit ono dílo, nemohl ani dospat. Vyrazil jsem do ulic, neomylně směřujíc k místu zaslíbenému. Hrdě jsem předložil lístek a očekával to nejlepší. Jak jsem se však pletl. Zjistil jsem vzápětí, že jsem nevysvětlil absolutně nic. Dvojice za pultem (asi tam byli dva, on a ona, kvůli mně, kdybych dostal záchvat zuřivosti) se probrala deskami, z nichž shlíželo vyčítavým zrakem dobrých třicet tváří v různém stádiu věrohodnosti. Ale v pidiformátu, jemuž jsem se snažil svým chabým vysvětlením neúspěšně zamezit. Hledali mne, jak jsem si všiml, hodnou chvíli. Nemohli mě poznat. Až potom o pult jako žaludským esem pleskli pytlíčkem, v němž byl pot včerejších úzkostných chvil.
Co vám mám povídat? Vypadal jsem úplně jako člověk, podle slavnostního slibu páně fotografova. Být vskutku, jak nesmlouvavě poukazovalo foto, příslušníkem druhu Homo erectus, byl bych radostí zavýskal a běžel políbit umělcovu ruku, avšak jako příslušník druhu Homo sapiens jsem jen těžko skrýval rozčarování nad očividně nízkou inteligencí a viditelným strachem primitiva z blesku, jako nadpřirozeného jevu,z čehož se ani s jedním nehodlám nikterak a za žádnou cenu ztotožňovat.
Nu což, pravil jsem si smířlivě, je to jen foto na legitimaci, těch není nikdy dost a není až tak důležité, jak na ní jeden vypadá. S výrazem rozmarného milionáře jsem strčil pytlíček zkázy do kapsy a, jako bych na to přišel až teď a nechtěl to vlastně od začátku, jsem nadhodil možnost uměleckého spodobnění mé osoby. Nechápali, čekalo mne dlouhé přetahování o každé slovo. Vnucovali mi chvilku zvětšeninu té strašliviny, kterou jsem již dostal, ale já se ubránil. Mluvil jsem, vysvětloval, nakrucoval pro názorný příklad hlavu, až mi za krkem lupalo, a byl bych si málem podepřel boky a dal se k tomu ještě do tance, avšak v té chvíli mužské polovině osazenstva nad hlavou blikla pomyslná žárovka:
„Vy myslíte portrét?“
A bylo to venku. Já souhlasil, portrét, ano, zajisté, jasně, a všichni jsme se vespolek radovali. Byl jsem objednán na druhý den, v časném odpoledni, a ještě celý rozjařený, jak to všechno vychází, jsem se rozloučil. Chválil jsem však den před večerem.
Doma jsem nabyl mysli. Každou chvíli jsem vyzývavě stál proti zrcadlu a natáčel hlavu do úhlů, ve kterých jsem sám sobě připadal nejpohlednější. Tak mu to zítra ukážu a on bude uchvácen, jak jsem si to krásně nazkoušel, myslel jsem si. Možná zavedu smysluplnou konverzaci i na Stephena Leacocka a na jeho povídku o fotografování, a oba, já i ten zajisté sdílný fotograf, se zplna hrdla zasmějeme, a všechno bude takové přátelské, rozverné a inteligentní, a portrét, který ten hodný člověk poté zhotoví za přispění mých rad, bude zajisté dokonalost sama a absolutní úspěch. Takovéhle bláhové fantasie já mívám často…
Nadešel památný čas, já vešel do fotoateliéru jako kovboj s kolty proklatě nízko na dlouhou, osamělou ulici. Fotograf se mne ujal a pravil stručně: „Tak pojďte, pane.“
A já šel, ale najednou jako když mne za vlasy táhne. Učesal jsem se a shodil košili. Kvůli focení jsem si vzal dokonce i čisté triko! (jindy tedy chodím jen tak v jutovém pytli, to se rozumí) A zase jsem se dostal na dohled té zlořečené otočné stoličky. Ona mne snad nějak pokaždé očarovala. Najednou konverzace o Leacockovi, moje profily podle zrcadla, zajímavé výrazy a jiskra v oku, odletěly neznámo kam, a já zůstal sám. Jako robot jsem usedl a zbytky mého optimismu ječely, že ten přede mnou je odborník, že musí vědět, co udělat i s horší zrůdou, než jsem já, že na to má školu… Já jim věřil…
Nohy tam, hlava sem, pootočit, dívat se sem, nedýchat, narovnat. Umělec mne nasvítil z jedné strany, potom usoudil, že už jsem zřejmě dost a mám již vlastní fluorescenci, a tak to zase zhasl, přenesl přední reflektor na stranu a potom ho vrátil zase zpátky. Ani domorodý válečník při obřadu v šamanově chýši nemůže být více u vytržení, než jsem z toho všeho čarování byl já. Odvážil jsem se říci, že nevím, ze které strany nebo úhlu budu vypadat lépe, ale fotograf mne ihned hřejivě ujistil, že udělá víc snímků a pak se to vybere.
Udělal dva. Podle číselné řady - jedna, mnoho.
Vybral jsem si černobílé provedení s takovým tím nostalgickým zažloutlým nádechem. Vypadalo to moc hezky, když se na mne z fotky smála kráska, jako fotka z války Severu proti Jihu. Bylo dokonáno a já se na víkend odebral domů, do hlubokých pochybností, bezesných nocí a strašlivé bolesti zmučené hlavy, trýznící mne kladívky skutečnosti.
Pondělí. Už čtvrtý pracovní den jsem měl co do činění s fotoateliérem, fotografem a fotkami. Začínal jsem ztrácet duševní rovnováhu, to, že jsem se ráno oblékl a ani si nenatáhl slipy přes kalhoty, bylo pro mne husarským kouskem. Dnes byla pryč hrdost a nebojácnost, pomyslné kolty jsem nechal doma. Vcupital jsem do fotoateliéru pokorně a tiše. Za pultem stál proti mně sám slovutný umělec a já věděl, že je zle. Už tam nenechal ani ty dva, kteří jistili můj výbuch zuřivosti při předchozí nádheře. Jeho pohled prozrazoval, že je odhodlaný neprodat život lacino. Čekal jsem, než někdo vzadu dodělá to umění, čekal a kousal se do rtů. Trvalo to a já najednou chtěl, aby se ty výtvory rozplynuly, zmizely a už se nikdy nenašly.
Nepřál jsem si to asi dost vroucně, neboť se vrátil můj umělecký deformátor a v rukou štítivě nesl svých několik – dvě verze fotky. Hodil je na pult s viditelným pocitem ulehčení a pravil lehkým, konverzačním tónem, že si myslí, že se povedly, a kterouže to budu chtít? Učinil to tak štědře, se skromnou pochvalou sám sobě a graciézně jako by nabízel, abych si vybral, kterou půlku království chci. Ta severní je strašně zadlužená a ta jižní sakumprásk rozkradená, ale můžeš si vybrat. No tak vybírej, člověče nespokojený!
Já mlčel. A zíral. Najednou se mi strašlivě zachtělo onoho paumělce utlouci.
Yetti.
Lochnesská obluda.
Olgoj chorchoj.
Mbokele M’be M’be.
Ogopogo.
El chupacabra.
Všechno to byli proti mně nedostižní krasavci. Jedna fotka byla v barvě veselé šedi, takového toho laškovného, intimního přísvitu, který je možné vidět za temných podzimních dní v neosvětlené márnici, a druhá měla ne tu nostalgicky žlutavou, jako spíš hnědou barvu, která okamžitě budila pocit buďto pomalu zrajícího bitevního pole po zvláště vydatné řeži, nebo čerstvě vyvezené jímky. Jedna byla k nepřežití hnusná, druhá neúnosně příšerná.
Zdrceně jsem šťouchl prstem do jímkovité příšernosti. Bylo mi jedno, jestli raním jemné city toho pitvorného ukrutníka proti mně. Popadl jsem zalepený pytlík a odešel navždy.
Druhý den jsem si v jiné prodejně nenápadně a bez povyku koupil barevný film a doma jsme vyvedli momentky, které snad dělány amatérskou rukou jsou proti umělecké fotce, kterou nejspíše použiji jen jako veselý terč pro šipky, pokladem nádhery a umění.
Vlastně to celé byla taková veselá, bodrá a bezstarostná zkušenost, a nic se nestalo. Jenže stokrát nic umořilo osla. Jsem od té chvíle člověkem s ještě hlubší patologickou nedůvěrou k fotografování. Ale skoro to není poznat. Jen když se ozve: „Úsměv, prosím!“ mne popadají záchvaty úzkosti, třasu a tiku na obou očích.
Ale pan doktor říká, že se z toho určitě jednou dostanu…

---