Zdravý nemocný aneb O utrpení chorobném v podzimu nedobrém

Pokud se tomuhle chcete na podzim vyhnout, nejlepší je nedýchat...

Zdravý nemocný
aneb
O utrpení chorobném v podzimu nedobrém


Všichni máme rádi krásné letní dny, kdy teplý vánek hladí a líbá naše tváře, kdy se ze šmolkově modré oblohy, mezi několika nadýchanými bílými obláčky usmívá slunce a pořádně, potvůrka, připaluje. Kolem všechno voní, zelené lístečky šumí a šveholí, houpané jemným foukáním větříků, které si s nimi chtějí hrát. Voda klokotá, ptáčkové zpívají své oslavné písně, své ódy na slunce a život, eventuelně na hrst drobků, které by jim mohly být někým hozeny na přilepšenou či pomalejší žížalky.
Nádherný pól slunečného léta má však i svůj ohavný, odporný ba příšerný protipól. Podzim a zimu. Brr, už jen ta slova vyvolávají mrazení v zádech a pocit slimáků v nohavicích. Ani se jeden nerozkouká a pryč je doba krátkých rukávů, lehkých triček, u dívek a žen průhledných a vzdušných halenek, doplněných sukněmi rozměru mini. Zaduje studený severák (i když mně se zdá, že ta mrazivá bestie nefouká jen ze severu, ale že si vždycky vytvoří předsunuté pozice všude kolem), na hlavu nám dopadnou první velké kapky nepříjemně studeného deště a na čelo se nám přilepí první spadlý list. Pokud nejsme v chladicím boxu, kde nás zrovna kropí hadicí se studenou vodou a onen list není jen kanadským žertíkem, můžeme si být jisti, že opravdu a skutečně nadchází podzim.
Aby se rozumělo, podzim sám nemusí být špatný, to vůbec ne. Dozrává ovoce, rostou houby a příroda se ukládá ke spánku. No, když jde všechno pomalu, postupně, tak se to matce Přírodě dá snad ještě tolerovat, ale nějak se mi zdá, že poslední léta to čím dál víc flinká. K čemu nějaký pozvolný přechod? K čemu chvíle tepla, kterými ale již poletuje chmýří babího léta a ve vzduchu je už cítit opadané listí? Je možná krása ohlédnout se za uplynulým létem v ještě pořád vlahém dechu větru, který nese tu zvláštní, lehce zatuchlou, vůni a nostalgicky pokývat hlavou řka: „Že to ale byla krása…“ nebo něco podobně tumpachového, ale jak praví celosvětové heslo „Čas jsou peníze“.
Tudíž jednoho dne vyjdeme v tričku a po návratu si spokojeně broukáme, jak to léto letos krásně dlouhé a jak zítra půjdeme na dlouhou nádhernou procházku v nějaké obzvláště příjemné společnosti, ale druhý den se vrátíme zmrzlí jako drozdi, s rampouchy málem všude a tričkem, které nás vrstvou ledu, vzniklého z mrznoucího deště, svírá jako kazajka z ústavu pro choromyslné. Je to takové oznámení, to se nás už podzim ptá, co jsme dělali v létě následujícím způsobem:
„Tak hele, jak to bylo v létě? Fajn, ne? Koukni, já nemam moc času, jasný? Takže nečekej žádný takový to ťuťu ňuňu, paci paci, dóbro? Nakonec, dyť už víš, jak to všechno vypadá, už si to kolikrát zažil, takže prostě tiše přejdeš fakt, že já teď přepnu z polohy zapnuto rovnou do polohy vypnuto a ušetříme si ty ubohý mezistupně. Stejně každej ví, že nakonec to bude takhle, a jestli sis něco plánoval, tak to je život, kámo, ale byly to tvoje plány, ne moje! No nic, tak zas napřesrok, já už musim letět! Tak se měj. Jo, a abych nezapomněl: Fiú, fiúú!“
A je to tady.
Nějak pro podzim většinou nemíváme pochopení. Osobně, když chci aby mi bylo na podzim líp, tak si čtu knížky o mučení, vraždách nebo popravách. Potom se cítím líp! No, tedy alespoň o trošku líp, než ti, o nichž pojednávají podzimně-depresivní léčitelské a brutální publikace. Naše tělo není připravené na takový skok, takovou šílenost! Je schopné mu čelit asi jako masáži buldozerem. Dělá co může, aby nám zabránilo vydat se na místa, která jsou nám nebezpečná, nicméně ve chvíli, kdy poprvé vyloudíme zvuk, jenž zní:
„Kašly, kašly, chrchle, chrchle!“
…tělo pochopí, že zase prohrálo a bylo infikováno nějakým neřádstvem, jménem bacily a viry. Který z těchto dvou jmenovaných je na hierarchickém žebříčku výš, to jen hádám. Třeba hodný, pracovitý, flexibilní a svědomitý bacil je po určité době služby a počtu zánětů povýšen do hodnosti vira, nebo opačně.
Leč my máme svého nového obyvatele a to se nám vůbec nelíbí bez ohledu na jeho postavení a hodnost. Dělá si v našem těle co chce a vůbec nedbá na nějaké povinnosti přináležící dobré návštěvě, kterou k tomu nemíníme zdržovat dlouho. Chová se zkrátka jako doma. Něco si vezme a nikdy to nedá zpátky, přeorá nám celý objekt a není k zastavení. Do všeho šťourá a všechno by nejradši přeorganizoval podle svého. A my kašleme, kýcháme, hoříme horečkou, málem nevidíme na zmenšené oči a v neposlední řadě nutíme náš nemocný bílý jazyk tvořit slova, mající ke slušnosti hodně, hodně daleko.
V tom okamžiku je před námi rozhodnutí. Můžeme buďto přenechat problém s vyprovozením nezvaného hosta odborníkovi čili lékaři, který to učiní renomovaně za pomoci takových přesvědčovacích kapacit jako je třeba penicilín, nebo se obrnit trpělivostí a sami pobyt bacilovi znepříjemňovat častou konzumací bylinných čajů, medu, horké polévky, ovoce, a balením rozličných částí těla do mokrého šátku a igelitu, až ho přestaneme bavit.
Záleží velmi na okolnostech. Je známo, že čekají-li nás věci nanejvýš nepříjemné, kterým bychom se mohli bacilovou, v tu chvíli milou, společností vyhnout, povětšinou si už po druhém třetím dni návštěvy sbalí kufr, vezme klobouk a s o mluvným „Já už budu muset…“ nám zamává na rozloučenou.
Ovšem očekáváme-li událost radostnou, které se nemůžeme dočkat, a už bychom toho otravu bacila sami nejraději vyprovodili ze dveří, on si zrovna založí ruce v bok, nakloní čtverácky hlavu ke straně a s bujarým smíchem praví: „Ale strarý brachu! Taková věc, taková radost tě čeká a by bys u toho nechtěl svého věrného kamaráda bacila? Tomu nemůžu věřit, ty si ze mě děláš šprťouchlata! Přece tě nemůžu nechat jen tak,“ významně zamrká, „bez dozoru.“
A neuděláme s ním nic, jen ho můžeme zkusit utrápit a umučit hostitelskou tupostí ještě než k oné radostné události dojde. To by si člověk přál utýrat toho dotěru až k smrti, vesele propustit zřízence s černou rakví z domu svého těla, zamávat jim na rozloučenou a kočímu funebráckého vozu s dvojspřežím černých koní s bílými chocholy dát veliké spropitné, jen aby našeho „přítele“ dovezl na hřbitov včas.
Jenže málokdy se toto poštěstí. Spíše se bude postupovat podle scénáře, ve kterém ležíme v posteli, pijeme horký čaj s medem, polykáme nějaké strašlivosti z lékárny, a díváme se do stropu, který už začínáme znát tak dobře, že bychom ho mohli namalovat i zpaměti.
Všechno je šedivé a nudné k uzoufání. Venku za oknem straší podzim, pobíhajíc mezi opadanými stromky v listí jako šílenec, a pohled nemá na čem hezkém ulpět. To, že bacily útočí vždycky na podzim jen dokazuje jejich inteligenci. Ví, jak efektivně trápit, týrat a mučit. V létě by s z nich nikdo nic moc nedělal, díval by se z okna, vpouštěl do pokoje teplíčko a byl spokojený venku jako vevnitř, protože horko je všude. Ale podzim, to je docela něco jinačího! Tehdy legie bacilů zaútočí znenadání, vědomy si své převahy. Ví, že koho úspěšně obsadí, ten musí zůstat doma, neboť venku už je zima a sychravo, a z okna neuvidí pranic co by ho pozvedlo na duchu. Takže se nenadálý pacient mučí a týrá o sto šest, zalezlý jako pavouk v koutě, osamělý jak volební urna v Ulanbátaru.
Všechno je vidět jako ve filmu, jako by do toho člověk ani nemohl zasáhnout, po čele se řine chladný pot a srdce tluče – bum, ťuk, bum, ťuk, bum, ťuk, pokoušejíc se nabrat rytmus nějakého řízného bubnového sóla. Jen ležet a dělat „Achich jo! Jejejej… To mě to bere!“ a „Héépčí!“ to zbývá. Halíme se, zmítáni zimnicí, do trik, spodků, svetrů, lezeme pod deky a peřiny s postranním úmyslem, nebude-li to dost, přibrat i vánoční ubrus po babičce, až se nakonec nějak zakutáme v posteli a pomalu, trhaně usneme…
To jsme si ale dali!
Ten spánek je totiž hrůza, protkaná sliznatými nitkami příšernosti. Sny, které se objeví, jako by se vylinuly z nevynesených nočníků a hloubi nejstarších skládek na zemi. Jsou tak neurčité a přitom zásadní, tak plytké a nejasné a přitom při nich běhá mráz po zádech a jektají zuby. Nejhorší je, že se zdají v polovičním reálu, my sice spíme, ale není to zdravý spánek s ruměnými tvářičkami, ale souchotinářské pochrupování. Takže spíme ale přitom nespíme tak, jak bychom spali, kdybychom spali zdraví. Zdávají se příšerné scénáře, nad nimiž by Hollywood zajásal a my měli nadosmrti po starostech. Kolem se zjevuje spousta předmětů, které ve svých spánkových mrákotách toužíme sebrat. Tedy máme ucpaný nos, píská nám v průduškách, ležíme na propoceném prostěradle a vší mocí štípáme do peřiny v domnění, že se nám podaří uchopit do rukou inkriminovaný předmět, jsoucí pro naší zmučenou mysl, topící se v bažině nočních můr a jiné žoužele, skutečnější než co jiného.
Když jsem se z podobného snu probudil, nejdřív jsem hledal onu věc, protože to byla věc skutečně senzační. Ale jako na potvoru tam nebyla, no jasně.
Potom nastává etapa, kdy sami sobě nadáváme do pitomců a stydíme se, i když nás stejně nikdo neviděl. Uvažujeme, jestli máme znovu usnout, i když to je třeba o půlnoci, jenže čím víc nad tím uvažujeme, tak tím víc usínáme a noříme se do bublajícího marastu vidin, až nás znovu přemohou a všechno začíná nanovo.
A opakuje se ten důsledný koloběh klidně i desetkrát za noc.
Nakonec se vyléčíme, ale trvá nám to nekonečně dlouho. To je tím podzimem, tím ošklivým ročním obdobím. V létě udělá nemoc jen fííí, a můžeme zase na sluníčko, těšit se ze všeho kolem. Jenže na podzim máme nějak méně chuti se radovat a těšit, neboť pohříchu není ani z čeho. Pokud nemáme rádi plískanice, pokud se rádi nebrodíme bahnem a nenecháváme čechrat vlasy ledovým, oslizlým větrem, nezbude nám než utýrat neodbytný bacil horkým čajem, obklady, teplem, potem a náloží sprostých slov a vulgarismů.
Ten den, kdy náš bacil slaví svůj funus, nevěřícně povstaneme a opatrně se postavíme na jednu nohu, na druhou a potom na obě. Funguje to! Zkusíme otočit hlavu tolik, jak až to jde, a ona se netočí! Už nemusíme profukovat uši, poslední posmrkaný kapesník již za bujarého smíchu vhodíme do koše na prádlo, či v případě papírového do odpadkové nádoby, neboť opačně by to byl nerozum. Nadýchneme se a vydechneme. Hmmmmm!!! Ten pocit nově nabyté svobody, štěstí a života, který se naplno rozproudil našimi žilami, cévami, tepnami a jak se všechno to organické potrubí vlastně jmenuje!
Chce se nám tančit, protože jsme zvítězili.
V euforii vskutku trestuhodné přihopsáme k oknu, za kterým urputně fičí severák a padá podzimní déšť, který má o sto procent víc mokrosti než deště jiné. Najednou se cítíme mocní a neporazitelní! Chce se nám statečně vzkřiknout na tu sílu venku, ukázat divokým zakřepčením, že „tri dni nás naháňali, eščo nás nědostali!“ Vykasáme si rukávy a chutě otevřeme okno, abychom ukázali, jak je ten podzim vedle nás takhle maličký!
A jen vdechneme první lok vzduchu, svěžího jako kdyby ho skladovali v gumových pytlích v márnici a zhruba stejně provoněný, ozve se nám u ucha hlásek a praví:
„Dobrý den, přišel jsem z pověření firmy R. Y. M. A., abych vám bez možnosti odmítnutí předvedl, nabídl a vnutil své zboží. Myslím ostatně, že před týdnem tu už byl kolega Stafilokok, ale nějak se nám nevrátil do ústředí. No nic, žádné strachy, teď jsem tu já! Uvidíte, jak si to spolu nádherně užijeme!“

---