Na cestě

Tma se vkrádá čím dál dřív a ani přes den se pořádně nerozsvětlí. Všechno je jaksi nebarevné, nevýrazné, stékající se do šedi uniformity. Jen v lese jsou ještě individualisté se zlatými a červenými listy. Ale i oni už své barvy jen stěží prosazují oparem bezbarvosti a nedostatku světla.
A tak na stolku proti sobě rozsvěcím štíhlou bílou svíci a její plamínek a jemné světlo mi připomíná ono stažení se dovnitř, ono zastavení se v jinak spěchajícím běhu života. Je mi trochu smutno z toho času, ale přitom se jej snažím přijmout jako něco zákonitě následujícího po slunečnosti babího léta (a diky Bohu bylo letos hodně dlouhé), po jeho hladivé hřejivosti, která sbírala plody předcházejících dob. Vše má svůj čas a vše má svůj smysl. Tedy i tento - pro mne smutný - čas. Právě v tom usebrání se, odpočinku od věčného běhu událostí, mám možnost se ohlédnout a uvidět svou cestu trochu jakoby z nadhledu: ty zbytečně slepé zacházky, odchylky od směru, těžké úseky nebo naopak hladké postupy vpřed a rovné úseky. To umožní právě nadhled, neosobnost nebo alespoň chvilkové vystoupeni ze své osobnosti, která nám jinak leccos zakrývá. A je možné pohlédnout - nebo spíš jen zatušit - i krajinu, kudy by měla cesta vést dál. To, co je přede mnou. Bude tam dost světla nebo se budu muset snažit i nadále najít svou cestu v mlze pochybností?
Nevím, nevidím tam vpřed jasně. A nevím ani, zda má dosavadní cesta byla správná. "Ale proč pořád rozlišovat a hodnotit jen na správný - nesprávný?", okřikuji hned svou mysl. Ta cesta byla taková, jaká je, a dovedla mne sem do tohoto momentu a vystavěla můj život tak, že je tím, čím právě je. Bez jakéhokoliv hodnocení.
Každopádně to zastavení vnímám jako podstatné a jsem ráda, že si jej vychutnávám. Že jsem na okamžik zbavena nutkání něco dělat, o něco se snažit, abych posunula někam to, co můj rozum vyhodnotil jako nemilé. To zastavení je oáza, ve které vše volně dýchá, a ten dech plyne měkce a hladce jako čas. I já se v něm ztrácím a stávám se vlnou dechu procházející oběma polohami: nádech - nahoru a výdech - dolů. Každý z nich v sobě nese ten druhý pól, který jej následuje. A není jeden správný nebo správnější než ten druhý. Prostě jsou. Oba. V tichém setrvání v oáze bytí. Tady jsem konečně zase doma.