Sebevražda nebolí

Základní problémem je že každý sebevrah je začátečník. Ovšem někteří lidé se o sebevraždu pokusí vícekrát. To z nich však nedělá experty, ale amatéry.

Trápil se tím problém celou tu dobu co s provazem přes rameno a stoličkou v ruce hledal vhodný strom.

Hlavně se nestát amatérem, hlavně se nestát amatérem… Opakoval si až chorobně pořád dokola. Nebyl ani rozrušený ani smutný, neměl k tomu důvod. Svůj budoucí čin viděl jako východisko z neřešitelné situace. Byl s ním naprosto smířen. Na přemýšlení a na sebelítost měl čas předtím. Teď už chtěl se vším skončit a opustit tohle peklo na zemi. Nežil ani moc špatně, v osobním životě problém neměl. Nemohl prostě jen vystát svět jako celek, vadila mu komerce, přehnaná moc peněz. Štvalo ho také, odcizení lidí a lpění na majetku, tenhle svět nebyl pro něj a on to cítil.

Konečně našel ten pravý strom. Starý, dobrý dub. Větve asi 2,2 m nad zemí. Výška pro jeho postavu naprosto ideální! Měřil asi 180cm. Měl dostatečnou rezervu mezi zemí a nohama, aby se už nemohl zachránit. Když už měl uvázaný provaz okolo větve, stoličku pod nohama a smyčku na krku-ozval se z druhé strany dubu hlas: „Co si jako myslíš, že děláš?“

„Snažim se tu oběsit a vůbec kdo si ty? Nesnaž se mě zachránit, stejně se zabiju!“

„To můžeš, ale ne na mym stromě!“

„Na tvym stromě?“

„Jo slyšíš dobře, tenhle strom je můj a dneska se tu věšim já!“

„Cože?“

„Hele já si to tu dneska zaplatil, takoví krásný počasí na sebevraždu jen tak nenajdeš.“

„Zaplatil?“

„Jasně,že zaplatil, čekal jsem na tenhle strom skoro dva roky než byl volnej, sice sem si svý problémy už vyřešil, ale tady se platí předem a přece ty prachy jen tak nevyhodim. A vůbec vem si stoličku, provaz a vypadni. Dojdi si do kanceláře pro sebevrahy pronajmout něco jinýho, nemám na tebe náladu. Hele, že si to ty, dám ti typ. Slyšel jsem, že oběšení už netáhne. Skok z vejšky je teď mnohem populárnější a na věže se čeká jen rok. Vem si ale radši rozhlednu, je to trochu dražší, ale ten výhled… Tak se tu měj, sbohem světe. Jo a jestli si počkáš až budu mrtvej a pověsíš se tu, tak tě budu strašit. Slyšíš?“

Ten rozhovor ho trochu vyved z míry, odpověděl jen: „OK.“

„No, jak sem řek, měj se.“

Pak slyšel jen křupnutí a ucítil otřes stromu. Odvázal si provaz, sbalil soličku a odešel.

Jeho protestem proti světu se stalo jeho rozhodnutí zemřít stářím…